Připadá mi pozoruhodné, jak se v paralelní montáži neustále promeňuje a posiluje význam slova mizející, jako slogan vytetovaný do obrazu.
Vybrané záběry jsou jedny z mnoha, mám několik hodin různých scén a obrazů promítaných na tapisérii-plátno. Je to výsledkem pracovní metody, kdy na jednu stranu někdy (ná)sleduji konkrétní strategii (např. ve způsobu rámování, v motivech, s nimiž pracuji, v nápadech, které chci vyzkoušet), jindy ale natáčím, aniž bych věděl, kde a zda bych natáčené záběry chtěl vůbec použít. Ze zkušenosti ale vím, že takové „systematicky náhodné“ záběry často bývají nejpřilehávější, nejpřesnější. Je to způsob přemýšlení-dívání se, které se stává metodou. Abych parafrázoval Violu Ježkovou z osobního rozhovoru: jde o to, najít záběrům jejich místo.
Většina LED světel nesvítí, ale promítá. Světelné výboje ovšem blikají s takovou frekvencí, že je lidské oko vnímá jako spojité. Co lidské oko nedokáže, zvládne zachytit oko kamery nastavené na rychlou závěrku. V tomto případě byl úhel závěrky (shutter angle) 15 stupňů a zachytil každý jednotlivý výboj světla! Vertikálnímu švenku po Kolíbalem inspirované tapisérii předchází vertikální švenk po gobelínu Lineární partitura, střih na základě geometrické asociativnosti horizontálně-vertikálního klíče.
Někdy stačí prostý popis: V odrazu grafiky od Petra Nikla
se odráží na analog natočený film z gobelínky ve Valašském Meziříčí promítaný skrze digitální projektor. Vidíme detailně,
jak ruce restaurují historickou tapisérii. To vše je natáčené
na digitální zrcadlovku, závěrka nastavená nejprve na 180 stupňů se postupně snižuje. Frekvence závěrky fotoaparátu interaguje, přesněji interferuje, s frekvencí promítačky. Digitální barevný obraz se demaskuje jako izolované červené, zelené a modré proudy světla. Čím nižší úhel závěrky, tím zřetelnější materialita projekce. Navzdory zdánlivému demaskování zůstává ve vyzařovaném obraze cosi magického.
Při natáčení filmu často pracuji s opakujícím se motivem beskydských lesů, které se tyčí nedaleko gobelínky, resp. do kterých je gobelínka zaklesnuta (tak jako jsem byl do nich zaklesnut i já prvních 19 let svého života). Nejen, že z takových lesů lze postavit tkalcovské stavy. Takové lesy mohou být i bytostmi, které mlčky svědčí o zdánlivě cyklickém čase ročních období, a také o lineárním čase
s poněkud ponurým výhledem. I do jejich kořenů se propisuje změna přirozeného rytmu a životního prostředí. S meditativními observacemi přírody proto kontrastuje abstraktnější pasáž rapidmontáže stromů. Rapidmontáž je v podstatě koláží záběrů, které jsem v průběhu let nastřádal ve vlaku (tohoto proroka industriální revoluce) na cestě mezi rodným Rožnovem pod Radhoštěm a Brnem, přesněji mezi Kojetínem a Valašským Meziříčím. Právě tuto pasáž jsem se rozhodl přetnout flicker efektem, diskontinuitou, kdy namísto obrazu v digitálním filmovém políčku zeje jen černá propast. Rytmus diskontinuity není náhodný, určuje jej rytmus ikonických tkadleckých vidliček, reálně nahraných v gobelínce.