Osnova je tišinou přítomnosti, která je nadána zvláštní schopností přetrvat. Bílá, čistá, prostá, pevná, mizející ve vlastním díle. Mizející ovšem pouze zdánlivě. Ačkoliv se neodhaluje a zůstává často nespatřená, právě ona nabízí mohutnost (jako horstva) a pravidelnost (jako střídání ročních období), ve kterých jsme i my zakleslí. Osnova drží jednotlivé útky – jedinečné, barvité projevy svobodné vůle – pohromadě. Představuje pro mě přesahující vědomí. Ostatně
i na tkalcovském stavu se vždy jeví jako nekonečná, směřující po svislici nahoru. Kam?
„Řemeslo gobelínu existuje přes dva tisíce let, nebo
i dýl. Ale od takového 14. století zažil obrovský rozkvět.
A gotika, renesance, baroko tam vstupovaly
s novými prvky, ale za těch 2000 let nikdo nevyužil možnost šikmého tkaní. Je tam (v tapisérii z cyklu Slova, pozn. autora) maximální limita šikmosti. Kdybys to utkal šikmějc, tak se ten textil zhroutí.“ (Jan T. Strýček
v osobním rozhovoru)
Struktura osnovy prostupuje obrazem, někdy jej dokonce mění, jako v případě záběru přes osnovu, která rozostřuje míhající se siluety gobelinérek. Struktura ovšem prostupuje obrazem i v subtilnější podobě, protože často scény rámuji jako výrazné napětí mezi horizontalitou a vertikalitou, obdobně statické záběry ze stativu kontrastují s vertikálními
a horizontálními švenky.
Lineární partitura Milana Grygara volně interpretovaná tapisérií
v jeho vlastní řeči si
za hlavní námět bere rift mezi vertikální a horizontální tektonikou.
Důležitým rysem tapisérie je její sochařská prostorovost. Do gobelínu můžeme vstoupit právě tak: ukázat jej buď
v prostoru, nebo jako prostor sám o sobě, který se proměňuje s každým záchvěvem (oka, těla, světla, tapisérie). Gobelín totiž nemá obraz, nýbrž je sám prostorem, ze kterého obrazy teprve pochází. Nahoře gobelín Louka podle předlohy Jiřího Sopka, vpravo Touha Josefa Čapka.
