... mizející za rámem filmového obrazu, za tkalcovským stavem, za stojanem na příze, za osnovou, za svou prací, za uměleckým dílem...
Jak přenést taktilitu, řemeslnou zručnost i trpělivou a něžnou lopotu gobelinérského údělu, ve kterém se kříží l’art s l’artisan? Ruce jako středobod, těžiště a detail, stejně jako neviditelný agens (na okraji kompozice).
Statisíce či miliony úderů tkadleckých vidliček propsaly rozkresovou folii a navždy zanechaly stopu své existence. Nezáměrná grafika!
Ruce se míhají před objektivem, zostřují obraz a dovolí snad lépe odtušit slovo utkané na gobelínu podle předlohy Jiřího Valocha. Mohou ruce podobným způsobem zostřit i vnímání?
Metaforicky, ale klidně doslovně.
Jan Gogola ml. při rozhovoru na festivalu České vize (asi ve dvě ráno, aniž by cokoli bližšího věděl o dokumentu či motivech a záběrech): „Víte, u gobelínu je podstatné, že je jedno, jestli visí na steně, nebo
je na zemi. Rozumíte. Že je nutný do něj vstoupit.“
Gobelín, který dýchá, gobelín, který odpočívá. Gobelín v detailu, buňky kůže pod mikroskopem, které
z rubové strany vyživují jako cévy prověšené příze. Gobelín v plodovém obalu rozkresové folie odpočívá, dokud není odstřižen od pupeční šňůry osnovy a placenty tkalcovského stavu. Gobelín jako bytost?