I.
Chtěl jsem, aby manufaktura působila jako pokorný chrám, kudy naděje
ve formě světla inherentně prostupuje. Dřívě zmíněnou „laskavost“ textilu jsem chtěl přenést pomocí měkkosti světla v obraze (to byl ostatně i důvod, proč jsem v gobelínce natáčel převážně na přelomu jara a léta). V gobelínové manufaktuře jsem většinu celků natáčel přes Sigmu Art, protože má vysokou světelnost (f1.8). Metabones Speedboster ji dokonce zvyšuje ještě o jednu stopu. Ačkoliv má Sigma standardně ostrou a přesnou kresbu, ve spojení se Speedboosterem nabídla při nejnižší možné cloně měkkou kresbu, která nejlépe přibližovala zmíněnou taktilní hýčkavost textilu. Kvůli extrémně nízké cloně byla kresba navíc nerovnoměrná, zřetelně nedoostřovala kraje. To, co se povětšinou považuje za optickou vadu, jsem se rozhodl využít. Samotný pohled objektivu-subjektivu se tím lehce přiblížil způsobu, jakým patrně vidí lidské oko předtím, než projde tvůrčím korektivem nervové soustavy (Aumont 2010).
II.
Pro většinu detailů jsem používal nativní teleobjektivy. V některých případech jsem ale sáhl
po Pentaconu 50mm f1.8 (kvůli redukci mohla být reálná ohnisková vzdálenost mezi 70–80 mm). Starší sklo plné tzv. optických nedokonalostí při nasazení na bajonet digitální bezzrcadlovky obdařilo tapisérie a příze životem. Při nejnižší cloně totiž Pentacon umožnil extrémně nízkou hloubku ostrosti (podobnou makroobjektivům) s velmi měkkými, skoro až krémovými okraji a jako dým se rozplývajícím bokehem. Specifičnost objektivu vynikne obzvláště při komponování podél tapisérie dále do prostoru (resp. podél horizontálních či diagonálních linií).
Ostrý obraz při postupném přeostření pouze na čas vynikne, poté mizí, rozplývá se (a obraz lehce deformuje, jako by oddechoval).
Druhý objektiv se téměř dotýká osnovy natažené na gobelínovém stavu. Následně osnova mizí
za útky, s vlákny krvavými jako maso. Vidět gobelín jako živou bytost s jejími záhyby a záhadami.
Objektiv přes objektiv připomíná kruhovou zatmívačku, často používanou v kinematografii desátých a dvacátých let 20. století.
Při přejíždění před gobelínem se obraz
v kruhové zatmívačce mění v čistý rytmus barev. Při snaze o zaostření na gobelín dociluje podobné estetiky jako makroobjektiv.
IV.
Chtěl jsem zpodobnit či zpřítomnit vnitřní prožitek z pulzující barevnosti gobelínu, také jsem k této transformaci chtěl využít technologie ryze filmové/fotografické, zdůraznit ji. Spíše intuitivně jsem nechal nasazený nativní objektiv (14–140 mm), před ním jsem přidržel ještě Pentacon
50mm. Oba objektivy jsem různě přeostřoval a transfokoval a zkoušel,
co se bude dít!
Nakonec jsem se pomocí dvou objektivů rozhodl studovat i grafický návrh gobelínu Jana T. Strýčka podle Mikuláše Medka (který byl předobrazem prováděcího kartonu a následně i tapisérie). Makro efekt rozkládá plochu tisku na jednotlivé barevné body...
