V jedné své starší eseji se Václav Bělohradský zamýšlí nad objektivitou a aspekty kolektivního vědomí: uvědomění každého jednotlivce a výchovu k němu popisuje jako důležitý aspekt demokratického veřejného prostoru (Bělohradský 2023).

Ve svém textu cituje také příklad experimentu z 80. let 20. století, kdy japonské opice druhu macaca fuscata (makak červenolící) dostávaly od badatelů sladké brambory. Ty však začaly jíst až když došlo k tzv. kvalitativnímu skoku – tedy momentu, kdy přidaná hodnota uvědomění jednotlivce vyvolala změnu v kolektivním vědomí. Tedy, když komunita pochopila, že špinavé brambory stačí umýt, aby se staly chutnými.

Ke kvalitativnímu skoku zde došlo opakováním určitého gesta. Přemýšlím-li tedy o momentu změny v kontextu mé praxe, dostávám se rovněž k uměleckému gestu a jeho opakování.

Každé umělecké dílo je zvláštním druhem události, které se vztahuje k času mnohými způsoby a čas dokáže účinně tvarovat. Hovoří o tom například Alexander Nagel a Christopher S. Wood ve své eseji „Mnohočetná časovost uměleckého díla“ (Nagel 2019). Opakováním gest a symbolů dochází k jejich upamatování a vznikají tak narativy, mýty a rituály, které prochází napříč časem.

Na rozdíl od kapitalizovaného projektu je v jemných akcí gesta rozloženého v čase přítomno pozastavení. Nikoli jako něco nechtěného, či způsobeného přetížením a vyčerpáním, nýbrž jako vědomý moment, který otevírá skutečný dialog.

V čase polykrize, která nás nutí reagovat na mnoha úrovních najednou a řešit problémy, kterým plně nerozumíme (Koubová 2023, s. 364), se lze jen těžko oprostit myšlenek na budoucnost. V kontextu postrůstové, či jiným slovem permakulturní praxe (Rostkowska 2024, s. 277) však o ní uvažujeme jinak než v rámcích kapitalizovaného projektu. Budoucnost není odtržená od přítomnosti, nevzniká paralelní časovost. Nová kvalita vzniká mezi dílčími fázemi gesta – nová kvalita vzniká jejich opakováním, síťováním, citlivým prohlubováním ve vší jejich různosti a zodpovědnosti zahrnující lidské i nelidské.

Uvažujeme-li o specifické formě gesta jako o sekvenci událostí, z ptačí perspektivy prostoru a času minulého i budoucího můžeme sledovat jeho dílčí momenty, akce a úkony specifických rychlostí a rytmů a vzájemné souvztažnosti mezi nimi. Z těchto souvztažností pak vzniká nový význam.

Uvažuji nad tím, zda bychom tento princip nemohli jiným slovem nazvat „projekt“. Projekt je ostatně popisován jako spojení různorodých praktik rozličných autorů a autorek, které znejasňují hranice mezi uměním a životem. Projektové uvažování je však současně symbolem kapitalizace a vykořisťování a je někdy kladeno do kontrastu s prací. Projektem se vztahujeme k otevřené budoucnosti, experimentujeme se současností. Bojana Kunst však tvrdí, že projekt vylučuje jakoukoli formu práce orientovanou na přítomnost. „Kapitalizované projekty musí realizovat své spekulativní výstřednosti, a to i za cenu zabíjení přítomnosti.“, zmiňuje Bojana Kunst ve svém článku věnovaném projektové časovosti v umění (Kunst 2019, s. 241). V něm se později vrací také k Borisu Groysovi, když uvádí, že projekt je vždy oddaný paralelní časovosti, a tudíž je vyloučen z každodenního běhu života. Projekt deleguje jednotlivá gesta dál a pozměňuje význam autorství.

Tvarosloví takového gesta je proměnlivé jako břeh kaluže a není možné pro něj vytvořit žádný jednoznačný manuál. Práce s vědomým poslechem je jen jedním z možných principů, jež nám může napomáhat ve zvědomování toho, v čem se právě nacházíme, co se nás dotýká a oč se můžeme jako jednotlivci i komunita opřít. Opěrným bodem gesta rozloženého v čase je každopádně vize, která je sdílená se všemi, kteří se na jeho uskutečnění podílejí. Je živnou půdou holobiontu louže. Jde o vizi, která je uskutečňována v různých časovostech skrze rozličné, často proměnlivé trajektorie, na jejichž utváření se vědomě i nevědomě podílí všechny entity. Jejich kooperace nemusí být vždy idylická, ale jak říká Alice Koubová v knize Odolná společnost: „… propojení, ve kterých má člověk pocit, že je naživu, že není jen čistě využívaný a že s druhými není jen proto, aby je použil, vytváří předpoklad pro řešení složitých nových zadání, jejichž povaha překračuje možnosti jednoho člověka. Spoluprací se nemyslí násilná homogenizace společnosti ani krytí klientelistických struktur, ale propojená různost.“

Skrze drobné osobní proměny můžeme postupně dospět k proměně většího celku. To, jakým způsobem na změně pracujeme, je stejně důležité jako změna samotná.

Konec gesta je otevřený.

Gesto rozložené v čase je jiným typem tvůrčí práce. Jde o proces, v němž v plné koncentraci na přítomnost uvažuji nad možnými budoucnostmi; naslouchám svému okolí a hlasům, jež kolem mě zaznívají. Pracuji v ekotonu, přechodné zóně – tedy na hraně kaluže, kde je interakce mezi společenstvy nejsilnější a kde vznikají nové vztahy.

Princip gesta rozloženého v čase je blízký konceptu jemných akcí (gentle actions) britského holistického fyzika, filosofa a spisovatele F. Davida Peata. Jemné akce, jak je F. David Peat popisuje, nevytvářejí exploze přicházející z vnějšku, nýbrž iniciují drobná zvlnění, která ve svých nepatrnostech nabývají směrem do středu na síle. Jemné akce nejsou izolovanými událostmi, nýbrž utvářejí sekvence, jejichž nedílnou součástí i vědomý akt kreativního odkladu – „malého ticha“. K němu dochází tehdy, když lidé přestanou hovořit a začnou naslouchat. Kreativní odklad zahrnuje odložení akce a dotazování se na povahu této podmíněnosti (Peat 2023).