„Vše, co je třeba změnit vně, je třeba změnit uvnitř.“ (Kashtan 2022, s. 51), říká Miki Kashtan v kontextu nenásilné společenské změny. Vnitřní proměna sama o sobě sice na takovou změnu nestačí, nenahrazuje práci na systému, ani jí nepředchází, ale jedná se o její důležitou podmínku. Oba procesy se vzájemně živí a doplňují. S vnitřní proměnou se stáváme resilientními, tedy odolnějšími vůči obtížnostem a rizikům, které snahy o nenásilnou společenskou změnu doprovází. Spíše než jako schopnost, chápejme resilienci jako kapacitu. Stát se resilientní pro mne proto neznamená obrušovat hrany své citlivosti pod heslem: „Co tě nezabije, to tě posílí“, nýbrž si být vědom toho, o čem hovoří Miki Kastan. Ta principy práce na nenásilné společenské změně shrnuje do několika opěrných bodů – ačkoli je důležité být pevný ve své vizi, neméně důležité je vědět, že přirozenou součástí procesu je setkání se zoufalstvím. To by nás však nemělo znecitlivět. Dalším aspektem je pak nelpění na výsledku, které však neznamená nechtění, nýbrž spíše schopnost akceptovat vývoj věcí v různých trajektoriích. V neposlední řadě je třeba být odvážný a čelit důsledkům. Změna je otevřený proces, nejde o mechanický akt, je tvůrčím procesem, který nelze zavést instrumentálně.
„Proto, že jsme rozevřeli možný prostor pro změnu, nezískáme záruku toho, že vytryskne ‚nová pravda’ nebo umožníme ‚čistý výraz’. Pokud otevřeme prostor změně, pak musíme také připustit možnost, že se nezmění vůbec nic.“, říká filosofka Alice Koubová v rozhovoru pro časopis CEDIT, v němž osvětluje svůj náhled na vztah filosofie a performativity (Koubová 2020). Performativita podle ní vzniká na prazích, přechodech, v prolnutích dvou světů – faktické skutečnosti a symbolického aparátu – tedy slov, obrazů, básní, filmů apod., které věci faktického světa nějak zobrazují či označují. Performativita vzniká v prostředích, která zde nazývám ekotony, napomáhá jejich větší propustnosti a rozšiřování těchto hraničních zón. Je nástrojem resilience, tedy tvořivých, imaginativních a adaptabilních reakcí, dává nám prožít jiné podoby světa (Koubová 2020).
„Navzdory tomu, že performance je místem sporu a působení ven, nefunguje pouze jako subverzivní destrukce existujících pojetí skutečnosti a hodnot. Působí afirmativně, umožňuje vznik nového, co se však jako nové rozpozná teprve v budoucnu, nikoli tady a teď. Performance tedy není čistě destruktivní událost, v níž jde o narušení, podrývání či zrušení stávajících norem, ale místo, kde je normy, částečně díky imaginaci a částečně díky kritickému odstupu, možné rozsunout, přesunout, přehodnotit, nahradit, nechat je popraskat nebo rozpustit.“ (Koubová 2020)
Skrze performativní akty prozkoumáváme možnosti prostorů za hranicemi normativity. V osvobozené imaginaci hledáme nová gesta, nové způsoby dialogu s okolními společenstvími, jejichž součástí je vše živé i neživé. Tělo a jeho smyslové vnímání je pro poznávání okolního světa i pro myšlení zcela zásadní. Naše pojetí světa je dáno tím, jak se v něm pohybujeme. „Tělo není statický objekt. Být tělem znamená expandovat, pohybovat se ven. Tělesnost se uskutečňuje jako překračování, bytí mimo sebe. Vedle toho, že je expanzí, je tělo také ucítěním se, dotýkáním se. Tělo se chápe jako pociťování a toto zvratné se překračujícího se a pociťujícího se těla je místem myšlení.“ (Koubová 2021, s. 58) Mysl nemůže existovat bez exteriorizace – tedy vkládání sebe sama do vnějších orgánů (Sirůček 2022, s. 94).
