Schizofonií nazývá R. Murray Schafer, kanadský skladatel, teoretik a zakladatel akustické ekologie, moment odtržení zvuku od svého původního zdroje – úzce spjatý s vývojem přenosových a reprodukčních technologií (Schafer 1977, s. 90). Schizofonní je dle této definice prakticky jakákoli hudební, zvuková nahrávka, či přenos, tedy skutečnosti, které jsou běžnou součástí našeho každodenního života a nad nimiž se dnes vůbec nepozastavujeme. Oč se Schafer popisem tohoto fenoménu v kontextu zvukové ekologie snažil upozornit je fakt, jak technologie mění naše vnímání a vztah ke zvukům a zvukovému prostředí kolem nás. Zvukovou reprodukci nahlížel velmi obezřetně – jako něco, co modifikuje či dokonce poškozuje komunikaci tváří v tvář a odcizuje nás od žitého akustického prostoru. Vzpomeňme však na slony – jejich vzájemné dorozumívání neprobíhá pouze z očí do očí. I v jejich případě je schizofonie běžnou součástí života. Možnosti slyšení i naslouchání nejsou dané lidským měřítkem.
Zatímco slyšení je fyziologický proces, naslouchání je naučená, vědomá aktivita, do níž můžeme vpouštět další roviny percepce, paměť či imaginaci. Princip odtržení zvuku od svého zdroje proto nemusí vést k degradaci naší citlivosti k okolí, může nám naopak napomoci v odkrývání skrytých vrstev paměti, s vytvářením nových vazeb k přítomnosti, minulosti i budoucnosti.
V roce 2017 jsem během tvůrčí rezidence v Českém Krumlově vytvořila kompozici zvukových nahrávek, k jejímuž poslechu jsem přizvala místní obyvatele. Koláž terénních nahrávek byla záznamem mé osobní akustické zkušenosti a výsledek pokusu zachytit zvukovou identitu tohoto města. Na poslechové setkání tehdy dorazili mladí studenti a studentky, dospělí i senioři a seniorky. Posluchače jsem předem seznámila s tím, že kompozice je obsahově ohraničená zvuky jejich města – tj. že použité záznamy nejsou nikterak modifikované či vrstvené, zvuky a akustické situace jsou do výsledné koláže pouze poskládány jedna za druhou, aby společně utvářely celistvé akustické vyprávění. Po společném poslechu se spontánně otevřela debata. Sluchová zkušenost zbavená vzpomínky na místa a situace, kde nahrávky vznikaly, instantně spustila posluchačskou imaginaci a hosté a hostky začali nahlas uvažovat o tom, co komu která pasáž připomíná. Skrze schizofonní zkušenost jsme se ve společné diskusi dostali od prvotních asociací až k hlouběji zasutým vzpomínkám a kritické reflexi veřejného prostoru. Vznikl ekoton pamětí a zkušeností.
Hovořili jsme o tom, jak se akustika řeky a splavů, pro město tak určujících, během roku proměňuje – od pozdního jara do konce léta je autentické šumění a burácení tekoucí Vltavy skryté pod zvukovými nánosy křiku a nadávek Krumlovem proplouvajících vodáků. Mluvili jsme o zvukové autenticitě a prolínání městského a venkovského života, turismu, udržitelnosti…
Zkušenost z Českého Krumlova se pro mne stala motivací k další práci s terénními nahrávkami, zvukem a schizofonií v kontextu zkoumání lidské paměti, participativní praxe, kritické reflexe veřejného prostoru a překračování hranic normativity vnímání.
Ve formátu zvukových workshopů, procházek a setkání jsem takto začala častěji pracovat s různými skupinami – od dětí a studentů až po seniory. Metody kombinující poslechová a nahrávací cvičení, práci v terénu i zpětný poslech generují jinou koncentraci. Ta umožňuje se zaměřit na méně znatelné fenomény veřejného prostoru i naši vědomou účast v jeho dynamice. Vědomé naslouchání je cestou k tomu, jak objevit překvapivé i nečekaně zajímavé možnosti dialogu mezi člověkem, okolím, dalšími entitami a sdílenou pamětí.
