Chůze je specifická forma doteku člověka s prostorem, doteku, který má svou kontinuitu – je rozložený v čase. Klouže po povrchu a občas se do něj, jak konečky prstů do jemného písku, zanoří.
„Kráčej tak tiše, že se z tvých chodidel stanou uši.“, nabádá Pauline Oliveros, americká hudebnice, skladatelka a experimentátorka, v jedné ze svých sonických meditací. Hluboký poslech (Deep Listening), tedy princip, který Pauline Oliveros vyvinula skrze svou tvůrčí praxi, je manifestem kontinuálního učení se naslouchání (Oliveros 2022). Hluboký poslech můžeme chápat jako vědomé bytí v mnohovrstevnaté akustice prostoru, kde simultánně zkoumáme vztahy mezi jednotlivými zvuky, které nás obklopují i pojímají zevnitř. V tomto stavu jsme současně otevřeni představivosti, kam až v poslechu můžeme dojít. Jde o poslech všemi možnými prostředky, kde imaginace je cestou k překračovaní hranic.
Ve videodokumentu Záhada bezhlasého křiku (Mitsch 2019) věnovaného bioakustice, tedy vědě zabývající se zvukovými projevy živočichů, jedna z jeho aktérek popisuje specifickou schopnost slonů. Tou schopností je poslech skrze chodidla. Tento způsob slyšení a komunikace umožňuje slonům se dorozumívat až do vzdálenosti 30 km a vnímat i to, co by jejich citlivým slechům mohlo vzdušnými cestami uniknout.
Naše uši ani chodidla nejsou zdaleka tak citlivá, avšak obojí lze procvičovat, vědomě propojovat a rozšiřovat tak možnosti čtení okolního prostoru, naší orientace v něm, hledání přechodných zón mezi systémy. Cvičením a praktikováním hlubokého poslechu bystříme nejen sluch, ale i další smysly a učíme se je nazírat a užívat jiným způsobem. „I kůže naslouchá“, říká ostatně Pauline Oliveros (Oliveros 2022).
Skrze hluboký, vědomý a citlivý poslech jsme s to vnímat jinak těžko postřehnutelné hlasy prostředí, věcí, lidí i dalších tvorů. „Naším problémem je, že jsme neuvěřitelně dobří v mluvení, zatímco ve schopnosti naslouchat sami sobě a svému okolí naopak neuvěřitelně špatní.“, říká teoretik a kritik umění Mika Hannula. Ve své publikaci Politics, Identity and Public Space (Hannula 2009) se zamýšlí nad etikou poslechu v kontextu soudobé společnosti a umění. Vzpomíná zde sociologa Lese Blacka, který termín etiky naslouchání popsal jako schopnost v reálném čase kriticky vnímat, co je řečeno. Jinými slovy být schopen naslouchat vícevrstevnatosti sdělení, včetně příběhů, které nejsou tak patrné – dějí se „mezi řádky“. Jde o vědomí si vlastní situovanosti v každodenních strukturách, jakož i svých schopností tyto struktury měnit. Nikoli však velkými gesty, ale mnoha drobnými, vzájemně propojenými skutky.
Skrze naslouchání formujeme hodnoty a prostřednictvím porozumění, které vyvolává nová porozumění a nové výzvy vzniká angažující porozumění (Freire 2022, s. 83).
