V revue Situace 1 (Trejbal 2023) členové laboratoře představují řadu autorských přístupů v práci s městským veřejným prostorem. Jak sami autoři a autorky v úvodu zmiňují, jejich cílem však není vyvrácení nebo potvrzení konkrétní strategie městského plánování, nýbrž „podpořit představivost a odvahu k dosud nečekaným přístupům a následným dočasným změnám.“ (Trejbal 2023, s. 7). Jako příklady dočasného využití veřejného prostoru uvádí např. performative urbanism (základem jsou akce živého umění), game urbanism (pracující se hrou jako simulací reality) nebo hack & subversive urbanism (více či méně nápadné hackování existujících institucionálních či byrokratických struktur) a popisují je formálním, až utilitárním jazykem, čímž tyto strategie činí přístupnějšími a pochopitelnějšími například pro struktury městských úřadů a svým jemným způsobem je takto mohou pozměňovat. V popisech přístupů se dočteme, jaké kroky je pro aplikaci konkrétního přístupu potřeba učinit – koho je třeba pozvat, jak finančně náročné to bude, jaké výsledky můžeme očekávat. Autoři ve svém textu dále podtrhují, že nehmotné intervence nejsou jen uměleckou exhibicí, ale výstupy z nich mohou zvýšit povědomí o historii a podstatě místa, možnostech péče o něj nebo i o sebe navzájem (Trejbal 2023, s. 29). V kontextu územního plánování tyto strategie staví na stejnou úroveň s běžnými městskými plánovacími procesy, jelikož rozvíjí společensky angažované postupy, které mohou reagovat na nepředvídané nebo měnící se parametry a potřeby, aktivně zapojují obyvatele z různých prostředí a navracejí jim pocit odpovědnosti (Trejbal 2023, s. 148).

Myšlení vychází z konkrétního místa a času. Je vytvářené specifickým kontextem dané lokace a jejími podmínkami. Situované vědění totiž, jak jej nazývá Donna Haraway (Haraway 1988), vychází z konkrétních historických, společenských, kulturních vazeb, komunitních soužití a dalších kontingencí, od nichž jej nemůžeme oddělit.

Můj zájem o veřejný prostor přirozeně přišel s pobytem a konáním v něm. V konkrétním městě, s konkrétními lidmi, v konkrétních časech. Přes postupné seznamování se s hmotou architektury a urbanismu a přes vytváření a řešení rozličných situací jsem se začala seznamovat s jeho situační strukturou, vazbami, řádem a pravidly a v důsledku tedy i tím, jak veřejný veřejný prostor ve skutečnosti je, respektive není.

V knize Neviditelná města spisovatele Itala Calvina vypráví Marco Polo Kublaj chánovi o městech, která navštívil. V úplném závěru Marco Polo svá vyprávění uzavírá myšlenkou: „Peklo živých není něco, co bude; je-li nějaké, je už tady, je to peklo, ve kterém každý den přebýváme, které vytváříme tím, že žijeme pohromadě. Jsou dva způsoby, jak jím netrpět. První je pro mnohé snadný: přijmeš to peklo a staneš se jeho součástí do té míry, že je přestaneš vidět. Druhý způsob je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a snahu: hledat a umět rozpoznávat, kdo a co uvnitř pekla není peklo, a tomu zajistit trvání a dát prostor.“ (Calvino 2017, s. 135)

Na podzim roku 2021, v čase, kdy covidová pandemie ustupovala, jsme v rámci programu pardubické galerie současného umění GAMPA společně s nejbližšími kolegyněmi (Terezou Novákovou, Valentýnou Šatrovou a Nikolou Březinovou) a dalšími spolupracovníky a spolupracovnicemi uspořádali sérii kulatých stolů zaměřených na různá hlediska a parametry veřejného prostoru. Přirozeně jsme tak navázali na naše předchozí umělecké a kurátorské aktivity, jimiž jsme pravidelně vstupovali do veřejného prostoru tohoto města. Nedílnou součástí procesu příprav pro nás byl vždy dialog nejen s participujícími umělci a umělkyněmi a širším tvůrčím a realizačním kolektivem, ale také se zástupci úřadů a subjektů bez jejichž pomoci a spolupráce by nebylo možné zamýšlená umělecká díla a intervence uskutečnit. Prolínání společenstev, mísení a srovnávání slovníků a snahy si porozumět jsme zažívali na vlastní kůži; opakovaně se vraceli a osvětlovali záměry i praktická hlediska realizací. Společný dialog pro nás nebyl „nutným zlem“, nýbrž důležitou cestou vzájemného přibližování se a rozšiřování hraničních pásem mezi námi. Zmiňovaná série diskusních kruhů se tak stala přirozeným vyústěním těchto aktivit.

V přípravách na ni jsme se znovu setkávali se zástupci úřadů, ale též dalších spolků, iniciativ a institucí, obyvatel města a pokoušeli se zachytit a popsat témata, která jsou pro dotazované ve vztahu k veřejnému prostoru důležitá. Z přípravných debat vzešly tři okruhy: Sbírkotvorná činnost a veřejný prostor, Veřejný prostor a jeho tvorba – participace, aktivismus, spolupráce a Udržitelnost veřejného prostoru a ekologie v umění. Společné sdílení, formulace otázek a hledání možných odpovědí bylo bezesporu přínosem a ač v důsledku vedlo také k dílčím systémovým změnám (např. obohacení hodnotících parametrů místního dotačního programu podpory kultury o hledisko environmentální udržitelnosti), nejdůležitějším momentem bylo uvažování o změnách, které do veřejného prostoru může vnést každý sám o sobě – ať ve smyslu jednotlivce, tak instituce.

Jedním z takových momentů, jemuž je třeba dávat prostor a posilovat jej, je princip kritického myšlení. Jeho podstatou je nikoli pasivní přijímání informací, jde naopak o aktivní proces zkoumání okolního světa, v němž jsme s to zaujímat odstup a mimo jiné také připouštět odlišný pohled na věc a pracovat s ním. Skrze něj můžeme spoluutvářet sympoietické systémy a učit se kriticky uvažovat o bariérách, s nimiž se ve veřejném prostoru setkáváme – ať už jsou to bariéry fyzické, mentální, politické, či například motivované disrespektem a nepochopením k čemukoli a komukoli, co je jiné. Podle Paula Freireho, brazilského pedagoga, filosofa a velkého obhájce kritické pedagogiky, vzniká angažovanost pouze tehdy, pokud situace, v níž se nacházíme, přestane být kompaktní obklopující realitou a stane se něčím více či méně mlhavým, co nás naplňuje úzkostí. Prostřednictvím kritického myšlení jsme takovou situaci schopni uchopit objektivně jako problematickou a stát se tak angažovanými (Freire 2022, s. 121). V cestě ke změně nám pak pomáhá dialog – dialog, který nevnucuje, nenavádí, nenutí k poslušnosti, nepoužívá slogany (Freire 2022, s. 192). Miki Kashtan, americká spisovatelka a lektorka v oblasti nenásilné komunikace, popisuje přijetí praxe dialogu jako proces, kdy „v každé situaci zvažujeme potřeby a blaho všech – i v dobách konfliktu – a snažíme se najít řešení, která ctí důstojnost všech stran. I když po něčem vášnivě toužíme, praxe nenásilné komunikace vyžaduje aktivní neochotu přijmout takové řešení, které by bylo na úkor druhého, a to zejména tehdy, když se jako krajní řešení rozhodneme použít sílu.“ (Kashtan 2022, s. 38)

V případě GAMPY nás tato sdílená zkušenost vedla k dalšímu hlubšímu uvažování a kritickému zhodnocení svých institucionálních rolí v rámcích města, regionu, komunit. V jistém slova smyslu se v uměleckém a kurátorském kontextu proměnila v kolektivní autorský projekt Intermezzo, kterým jsme v roce 2022–2023 s GAMPOU uzavřeli své působení v prostorách barokní sýpky nedaleko pardubického zámku. Místo chronologicky řazených výstavních projektů jsme pracovali s „vrstvami“, které se v průběhu roku vzájemně prolínaly a doplňovaly. Jejich těžištěm byla práce ve veřejném prostoru – interiér galerie se stal průběžně proměňujícím zázemím jednotlivých projektů a archivem jejich záznamů. V celoročním projektu jsme vyjímali a zdůrazňovali principy a motivy práce minulé, ale předjímali i ty budoucí. Vrstva „Můžem vám pomoct?“ (kurátoři: Martina Johnová, Jakub Adamec) se zaměřila na sociální aspekty umělecké práce, kde participující umělci a umělkyně v rámci svých kompetencí nabízeli různým, více či méně definovaným skupinám svou pomoc a podporu. Vrstva „Michochodem“ (kurátorka: Lucie Váchová) se koncentrovala na vztah člověka ke krajině, okolnímu prostředí, chůzi a zpomalení. Vrstva „Slučování vrstev“ (kurátoři: Matyáš Dlab a Lukáš Jiřička & Šárka Zahálková) obě vrstvy propojovala a současně experimentovala s rovinami zprostředkování, spolupráce, sdílení, prolínání hranic vizuálního a performativního umění. Projekt pracoval v dimenzích uměleckých gest, zdánlivě efemérních, jejichž rytmus a dynamika je odlišná od přímočarých zásahů do veřejného prostoru.

Posun od produkce uměleckých předmětů k umění, které zapojuje a angažuje různé entity, aby mezi nimi vytvářelo nové a relevantní vztahy, je někdy prezentován jako nevyhnutelná strategie, jak zasáhnout do existujících rozdílů a hierarchií, proměnit je či úplně rozebrat. Suzana Milevska, kurátorka a teoretička vizuálního umění a kultury, rozlišuje v participativním umění dva přístupy. První vychází z uměleckého světa a zůstává v něm. Druhý svět umění přesahuje a směřuje k podstatnější kritice a společenským změnám za hranicemi uměleckého světa (Milevska 2019, s. 51).

Dialog s veřejným prostorem běžně probíhá v rámci společenstev – jinak je komunikace uskutečňována v mezích architektury a urbanismu, jinak sociologie, geografie, práva, politiky, umění, či v mimolidských světech. Každé ze společenstev hovoří svým vlastním jazykem, používá svá názvosloví, svá gesta; svůj vztah a vzájemnou komunikaci s veřejným prostorem buduje různými prostředky. Tato promluva je bohužel mnohdy jednostranná, chybí vzájemnost, jež je pro porozumění a společný dialog klíčová. Kvalitní dialog vyžaduje otevřenost, trpělivost a aktivní poslech. To vše je třeba podporovat a kultivovat.

K prolínání a mísení dialogu rozdílných společenstev dochází na ekotonálních hranicích, kde se slovníky porovnávají, srovnávají a skládají dohromady. Vědomě vstoupit do takového hraničního pásma mnohdy vyžaduje odvahu a odhodlání. Dialog, jako zdánlivě nenásilný nástroj, se totiž může velmi snadno proměnit v nástroj moci – být zneužit ke zištnosti a manipulaci. „I vyděračství se může odít do podoby dialogu,“ upozorňuje ostatně český filosof Zdeněk Kratochvíl (Kratochvíl 2024).

Abychom mohli utvářet a kultivovat sympoietický dialog, je třeba rozšiřovat hraniční pásma a zvyšovat jejich propustnost, a to i s rizikem neporozumění a nerovnováhy společných komunikací a jejich dynamik. V pozvolných pásmech ekotonů se rodí prostor pro interdisciplinární spolupráce a vznikající holobiont.

Vrátíme-li se k analogii ekotonů, je dobré si připomenout, že i v přírodě existuje více forem těchto hraničních pásem. Mezi sousedními společenstvy můžeme sledovat rozličné intenzity prolínání a difuze, ale existují i takové situace, kdy jedno společenstvo vstoupí do druhého, čímž kolem sebe samo vytvoří další prostor přechodné zóny. Právě to můžeme chápat jako určitou formu hackování. V našem kontextu se může jednat o výše popisované metody práce včetně těch, které se podílejí na utváření alternativních systémů a utopií využívajících existující systémové struktury. Suzana Milevska takové strategie, tedy umělecké přístupy, které se snaží iniciovat uvolněnější institucionální a organizační struktury, popisuje jako reverzní rekuperaci. Chápe je jako jednu z možných uměleckých strategií, jak se vyhnout klišé jednosměrného participativního umění (Milevska 2019, s. 53). Ač se to může zdát z mnoha perspektiv nemožné, historie – včetně dějin umění – nám ukazuje, že utváření utopických azylů (třebaže geograficky a časově omezených) uvnitř nefunkčních a mnohdy zkorumpovaných systémů je zkrátka možné a potřebné (Rostkowska 2024, s. 277).

Je třeba být však na pozoru. V ekotonu, kde se systémy střetávají, vzniká nezřídka velké napětí. To může mít za důsledek i to, že snaha o nehierarchii se zvrátí v utváření sofistikovanějších forem ovládání a skryté hierarchie. Umělecké metody jsou pak nenápadně pokřivovány, kapitalizovány a vstřebávány systémy, které je dále užívají jako nástroje a více či méně prázdná hesla svých politik či ekonomik. Iluzorní dialog vytváří návyk na určité pojmy a postupy, které se tak zarývají pod kůži (Kratochvíl 2024) a proměňují podporu umělecké tvorby a děl ve veřejném prostoru v prostý nástroj budování renomé nebo zvyšování kapitálové hodnoty míst. Participace neznamená jen partnerství, ale také schopnost utvářet podmínky pro reálné zapojení těch slabších a vyčleňovaných. Jak si všímá také Donna Haraway, pouhou snahou mluvit za vyčleňované bytosti a reprezentovat „jejich zájmy“ se spíše podílíme na vyčleňování těchto bytostí ze spektra politiky (Sirůček 2022, s. 121).

Tento termín používá Donna Haraway k označení symbiotických seskupení v jakémkoli měřítku prostoru nebo času, které společně formují uzly různých intraaktivních vztahů v komplexních a dynamických systémech (Haraway 2016, s. 60). V přírodě jsou holobiontem např. korálové útesy, je jím však i člověk, jehož tělo je specifickým vnitřním ekosystémem celé řady nepatrných organismů. Jejich přítomnost je neznatelná, jedni bez druhého bychom však nemohli existovat.

V metafoře časoprostorově dynamické hmoty ekotonu ladíme své představy do společné vize, utváříme dohody a sdílené hodnoty. Vytváříme-li alternativní systémy, metainstituce, dehierchizované formy kolektivity a spolupráce, hledáme cesty, jak si rozumět, jak společně koexistovat, jak se stát sdíleným mozkem holobiontu. Občané se zapojují do utváření měst a míst, kde žijí; u společného plánovacího stolu se setkávají s architekty, urbanisty, politiky, biology, historiky, sociology a dalšími odborníky. Občas jsou přizvány také děti, umělci, menšiny a postupně se začínají brát v potaz také témata, na něž se dříve nepamatovalo (např. klimatické změny, zvukový či světelný smog, přístupnost apod.). Na základě zkušeností a příkladů dobré praxe vznikají manuály a popisy více či méně experimentálních a inovativních metod, které s sebou do veřejného prostoru mohou přinášet pozitivní změny. Příkladem takových aktivit může být činnost Laboratoře veřejného prostoru, která do toho českého vnáší přístupy transdisciplinárního myšlení.

Manuály a strategické dokumenty jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Vedle svých pozitiv a kvalit mohou vést ke „škatulkování“ – definování toho, co je výlučně správné a co naopak nikoli. Ač nechtěně, mohou vytvářet ostrá hraniční pásma s menšími propustnostmi mezi zónami vzájemného dialogu. Existují samozřejmě různé způsoby, jak tyto více či méně závazné dokumenty utvářet, jak je formulovat a udržovat při životě, ale systémové a procesní požadavky zkrátka určují hranice a klíčové trajektorie života těchto dokumentů.

Manuály narovnávají zóny, aby byly přístupnější a prostupnější pro (chtěná) společenstva. Vytvářejí travnaté, mlatové, betonové či jinak zpevněné plochy, na nichž však není vždy prostor pro kaluže.

Ale přesto. Ve švédském Göteborgu vzniklo v roce 2018 dětské hřiště Regnlekplatsen, veřejný prostor, který přijímá déšť jako něco přirozeného a chtěného, a park pak proto nejlépe funguje, když zde prší anebo je právě po dešti. V terénních nerovnostech tu vznikají kaluže a dešťová voda aktivuje a spoluutváří herní prvky, které ve dnech sucha zkrátka neexistují. Autoři ve své prezentaci zdůrazňují, že park vznikal s respektem k původnímu řešení tohoto prostranství a rovněž v dialogu řemeslníky, s nimiž bylo nutné dílčí herní prvky konzultovat a hledat způsoby realizace, jak vše uvést ve skutečnost.

Ač by se někdy mohlo zdát, že jsou to pouze nemísta, tedy prostory vágní, existující mimo oficiální kulturní, sociální či ekonomické struktury městského života, kde je možné hledat útočiště a přežívat ve stojatých vodách kaluží, věřím v živnou sílu ekotonů, míst, která jsou jakýmsi meziprostorem pro vytváření nečekaných budoucností, prolínání entit a jejich myšlení. Takových míst existuje více, než si myslíme. Důvěřuji dialogu, který má kapacitu vytvářet změnu přesahující hranice osobních životů.

Dříve citovaný český filosof Zdeněk Kratochvíl na konci svého krátkého textu k tématu dialogu uvažuje nad tím, zda vůči zneužití dialogu jako nástroje moci existuje prevence. Sám doporučuje hojné pěstování neformálních, neúčelných dialogů týkajících se běžných témat, v nichž oproti argumentujícímu rozhovoru není stanovený cíl ani (proti)strany. Z právě takového dialogu se může vynořit leccos zajímavého a obohacujícího, co nepřinesl nikdo z přítomných, co však vzniklo až společným úsilím ve sdíleném dialogu (Kratochvíl 2024). 

Neházím do koše manuály a návody, které vznikly ve spolupráci se zástupci a zástupkyněmi různých skupin a snaží se tak reprezentovat jejich zájmy a potřeby. Jsou a mohou být v mnohém dle slov Paula Freire „vykročením z ticha“ – tedy začátkem společné komunikace. Neměly by se však stát jejím koncem. I sebelépe zpracované dokumenty je třeba průběžně přehodnocovat a podrobovat kritické reflexi: skrze osobní i kolektivní budování představivosti a citlivosti, skrze odnaučování, skrze budování empatie, která spíše než v generování podobností spočívá v oceňování vzájemných rozdílností. Není tedy vcítěním se do druhého na základě toho, že jsme podobnou situací již dříve prošli, je spíše „rekonstrukcí“ zkušenosti toho druhého. Sofistikované empatické porozumění je zážitek vytvořený prostřednictvím spolupráce. Nevciťujeme se do izolovaných zkušeností, ale situujeme je do širšího kontextu (Ratcliffe 2017).

Prostor dialogu vzniká skrze interakci, kde jsme ochotni se jeden druhému otevřít a zároveň akceptovat, že si vzájemně nikdy plně neporozumíme. Jde o kontinuum přibližování, které neznamená, že by jakákoli ze stran ztratila svou relevanci. Prostřednictvím empatie jsme s to se krok za krokem učit pohybovat v etických dilematech, odnaučovat se zažité postupy a hierarchie, které existenci skutečného dialogu mohou v mnohém zabraňovat. Empatie vyžaduje trpělivost a naslouchání. Hluboké a vědomé naslouchání prostředí a všem jeho entitám napříč časem a prostorem. Jde o naslouchání, které se nespokojí pouze s ušima.