#1

Kristina Láníková: Jsem ve větší místnosti, za denního světla. V místnosti jsou tři šedý obdélníkový stoly s kovovými nohami, a jejich desky mají oblé zakulacené rohy a na deskách leží půdorysy krabiček od užívaných psychofarmak vyřezané z matového skla. Skleněné díly krabiček přiléhají jeden k druhému a kopírují tak tvar rozložených papírových krabiček. Ty díly k sobě nejsou slepené, jsou jenom vedle sebe položené. 

Roman Štětina: Takže už nejde znova sestavit vlastně, tim že je ze skla?

KL: Šla by slepit a pak by fungovala jako krabička, akorát leží rozložená na stole.

RŠ: Jaká to jsou psychofarmaka? Třeba? 

KL: Jejich seznam je vytištěný na papíře a položený na poličce na jednom ze stolů... a jsou to nejběžnější psychofarmaka, který dneska používá spousta lidí. 

RŠ: Mhm…

KL: A tyhle skleněný dílky, poskládaný do půdorysů krabiček, jsou instalovaný ještě společně s videem, který je na obrazovce, která je připevněná na stěnu… A na obrazovce je statický záběr na tiskárnu štítků, která tiskne štítky, které se používají ve skladových halách na označení těch dodávek léků nebo přímo na ty krabičky léků. Je slyšet takový tichý repetitivní zvuk pístu toho štítkovače. 

RŠ: Můžeš popsat jedním slovem, nebo dvěma, jak se cítí návštěvník výstavy? Jestli je to výstava teda? 

KL: Je to výstava. A návštěvník se cítí, jako kdyby přišel někam, kde je chladno… a kde není nic navíc. 

RŠ: Hmm, to je hezký. Má to nějaký název? 

KL: Nemá, je to bez názvu.

RŠ: Rok vzniku? 

KL: Rok vzniku 2020.

RŠ: A kde je ta galerie? Kde se nachází? Je to jedno? 

KL: Hmmm… to asi nám může být teď jedno. 

#2

Vu Duc Minh: Tak já se teď zrovna nacházím na... v podstatě na bílém trpaslíku, který se jmenuje BPM37093, který je 50 světelných let daleko od Země, je přezdíván taky jako diamant, jmenuje se taky jako Lucy, podle písně od Beatles, Lucy and the Sky… ehm… 

Dorothea Hofmeisterová: Lucy in the Sky With Diamonds?

VDM: Jo, přesně tak. A tady není úplně atmosféra, takže jsem tu v takový obří bublině, ve které je uměle vytvořená atmosféra a tlak. A co je zajímavé na tomhle bílém trpaslíkovi, že on prý vydává zvuk, který připomíná gong, a já jsem se rozhodl, že to všechno změřím pomocí seismografu a takových dalších takových věcí a pomocí sonifikace pošlu gong zpátky na zem. 

DH: Ten zvuk gongu, že pošleš zpátky na zem? 

VDM: Jo. 

DH: A chápu to správně, že to je to dílo?

VDM: Jo. 

DH: To, že posíláš gong zpátky na zem?

VDM: Jo. A bude to trvat, podle mých výpočtů, 886 000 let. Ten zvuk je velice pravidelný, je velice harmonický a neustále se opakuje a slyším v podstatě pravidelný harmonizující zvuk, který se neustále opakuje do naprostého ticha. Takže neustále slyšíš chvilku nějaký zvuk, pak se to nějak rozléhá do toho ticha a pak jako by neslyšíš nic a pak se to začíná úplně znovu. Uslyšíš takový jakoby gong, pak se to rozlehne, pak neslyšíš nic, je úplný ticho, pak znovu uslyšíš takovej zvuk, co připomíná gong a je tu znovu ticho… a má to takovou skoro až… že já mam pocit, že tu ani nejsem, když to řeknu tak. Že mám pocit, že to není reálný skoro. 

DH: Ty nejsi na bílém trpaslíku, Minhe? 

VDM: Ehm… samozřejmě jsem, ale je to tak zvláštní pocit, že mám pocit, jako že tu vůbec nejsem. 

DH: Rozumím. 

#3

Jáchym Řičánek: Tak já jsem se snažil celé dny vymyslet nějaké umění… a vznikla tím spousta pokreslenejch papírů, já tomu neříkám ani kresby, řikám tomu papíry, protože většina toho papíru je bílýho prázdnýho a je na tom nějaká stopa textu a kresby. A ty jednotlivý věci jsou pro mě samotnýho záhadou. Jsou to různý příběhy, věty nebo situace.

Berta Holoubková: A popíšeš mi jeden z těch příběhů? Nebo jeden z těch výjevů? 

JŘ: Jo, určitě jo. Jedno z toho je á trojka. Na který je text hnědou fixou ve dvou sloupcích. 

BH: Mhm… vertikálně nebo horizontálně? 

JŘ: Ve dvou sloupcích horizontálně. Vlastně jsou to dvě slepené á čtyřky lepenkou zezadu. A ten text je občas nahrazenej obrázkem, kde většinou sedí dva lidi. A v tom textu se vyskytuje krátkej příběh o konferenci, na který trávím čas se svojí spolužačkou, kterou jsem tam sice jmenoval, ale pak jsem to jméno zaškrtal a dal jsem tam jenom iniciálu, aby se v tom nenašla. 

BH: Mhm…

JŘ: A ten děj je o tom, že sedím vedle té spolužačky a v nějaký fázi se ocitneme ve výšce stropu v místnosti, takže vidíme na všechny lidi jako z vejšky. A já se tam začnu hrozně moc smát do nosu a je to hrozně trapný a nemůžu to zastavit. 

BH: Směješ se do nosu? 

JŘ: Mhmm… takový to… (zvuk tlumeného chichotu) 

BH: Hahaha, jo to znám. A o čem byla ta konference?

JŘ: Tak týkala se umění a tam bylo super, že ta spolužačka na tý přednášce byla o šest hodin dřív, než začala, takže tam pomáhala se stolama, s židlema a upřímně se mě zeptala, proč jsem jako taky nepřišel o šest hodin dřív, proč takhle plejtvám svým časem, že chodím až na čas. 

BH: Plýtváš časem na čas... 

JŘ: Takže o tom to bylo.

BH: Co s tim dál? 

JŘ: Co s tim dál? No tak když se na to tak koukám na všechny ty papíry, tak mi to přijde, jako by to byly útržky velkýho textu, fakt hodně velkýho textu, a ty útržky se tváří, jako že jsou celistvej text samy o sobě. Ale ve skutečnosti jsou to útržky velkýho textu, takže jsou mezi nima hodně velký mezery, možná jsou to tak hodně velký mezery, do kterejch by se vešel i člověk. A podle toho by měla vypadat i instalace těch kreseb.

#4

Dušan Zahoranský: Já jsem v galerii, která je docela veliká. Uvnitř té galerie je taková bílá kostka, asi 7 × 8 × 6 metrů, plus mínus. Je spíš delší než vysoká a… není na ní nic zvláštního… že… když prostě jsou tam nějaké dveře. Vidím, že se tam dá vejít, tak zkusím. Já… nejdřív to obejdu. Z druhý strany jsou taky dveře, ale ty nemají nějak jakoby kliku z venku. Tak se vracím k těm prvním, vstupuju dovnitř… a je tady nějaká tma, nalevo, napravo…

Monika Kučerová: V té kostce je tma?

DZ: V té kostce je tma, ano. Chvíli si na to nějak zvykám, že… že je tu… A už trošku vidím, trošku cítím, je tam... vidím tam jakoby nějaké sedadlo… nebo… to asi spíš je nějaká postel… je tam postel, jo. Tak jdu k tý posteli. Je taková příjemná, a je tam ticho, najednou tam není slyšet hluk zvenku. Tak si… nevím, co mám dělat, lehnu si do postele a jenom tak se dívám do tý tmy…

MK: Takže teď ležíš v posteli?

DZ: Teď ležím v posteli… a pořád vlastně se jenom adaptuju na tu tmu... A teď jako by jsem zahlédnul, že tam po zdi proběhlo nějaké světlo. Dívám se kolem. Je tam něco jako okno. Zdá se… ještě to úplně nevidím… ale vidím, že přes ten závěs jako by prosvítá takový pás světla, jako když nějaké auto projede kolem nebo tramvaj kolem toho domu.

MK: Že se jenom mihne světlo? 

DZ: Že se mihne to světlo a to světlo… teď je to vidět lépe… to světlo tak jako by popisuje tu místnost. Že tam jako probíhá takový pás a další pás… a teďka ten pás jeden jde proti tomu směru, takže tam ta cesta tam venku je asi nějaká obousměrná. 

MK: Takže teď vidíš, co je uvnitř, když to osvětlilo místnost? 

DZ: Moc ne. Jenom vidím, že když to světlo probíhá, po tý zdi, tak jako by vykresluje ten její profil a občas se tam jakoby to světlo tak zakřiví. Jako kdyby tam byla nějaká skříň nebo… nějaký obraz na zdi nebo prostě… že se tam ten proužek světla vždycky tak jako vytvaruje podle tý zdi. Ale…

MK: Takže je to nějaký členitý, ta kostka?

DZ: No je, ale vlastně za každým je ten proužek trochu jiný, že ten tvar tý místnosti se mění nějak tím světlem. Jako kdyby vždycky když projede nové auto nebo nová tramvaj, tak jako kdyby ta místnost se trochu nějak proměňovala. 

MK: To světlo to deformuje trochu. 

DZ: Deformuje no, nebo jako kdyby se tam objevovaly nějaké nové věci v tý místnosti. 

MK: A jaké z toho máš pocity nebo jak to na tebe působí?

DZ: Mhm… Chtěl bych spát. A pomalu tak jako trošku jako i usínám. Zdá se mi, že slyším nějaký radiátor trochu jako kdyby tam syčel. A trochu slyším nějaké jako parkety, asi někdo chodí nade mnou nebo tak. Trochu tam slyším nějakou televizi z nějaké místnosti vedle. Takže je to takové ospalé. Tak si asi trošku zdřímnu…

MK: Takže zůstaneš v té posteli? Nepůjdeš dál? 

DZ: No, nechce se mi asi dál, ale… tak si trochu spím a najednou cítím, že je tam nějaká zima nebo co, vzbudím se a zjistím, že jsem v nějaké bílé kostce, kde nic není, tak… rozhlížím se, kde jsem. Vyjdu. Vidím, že jsou tam nějaké dveře, dvoje, jedny mají kliku zvenku asi… tak popadnu ty druhé, otevřu a vycházím do nějaké ulice, nějaký… nějaký zadní trakt nějakého domu. Nevím vůbec, kde jsem. Asi je to nějaký sklad nebo něco. Ale to město je docela jako příjemné. Ale jsem někde úplně jinde. Je to jiné místo, než když jsem vcházel do tý galerie.

MK: Aha? Tak děkuju. A můžu se ještě zeptat, jakej to má název? Tady to dílo?

DZ: No… ehm… (smích)

MK: Třeba nemá, ale…

DZ: Hmm. Sykot… syčící ehhh... nevím, jak se to správně říká, ale je to jakoby… Sykot vodovodního potrubí.

#5

Tomáš Moravec: Tak jsem před budovou, která byla vybraná v rámci Bukurešťského bienále a odehrává se tady instalace, kterou komponoval dohromady Henk Slager, holandský kurátor, a já jsem tady vlastně připravil takovou věc, která vychází z nějakého motivu zpomalování zážitku, kterej dlouhodoběji teď sleduju. No a ve zkratce o co se jedná… nacházíme se vlastně v takový performativní situaci navržený pro šest aktérů. A jednoduchý klíč, vnitřní nastavení té instalace spočívá v tom, že se jedná o jakýsi řetěz informace, kdy ten první aktér, kterého tady vidíme, má v rukou dalekohled, tak vlastně on se dívá někam, kam my nevidíme úplně. A vidí nebo zjišťuje nějaký informace, o kterých my máme jenom mlhavý tušení. Tak je jako nějaký výchozí bod předává tomu druhýmu, kterej tam vlastně sedí a to, co slyší od toho prvního, přetlumočí vlastně do takovýho jako kdyby drátěnýho telefonu a tim mechanickým přenosem se to zase dostává k tomu třetímu, kterej zase to, co slyší, už je nějaká modifikovaná informace. A tu v tu chvíli zapisuje na vertikální papírovou stěnu, která vlastně tam rotuje neustále dokola. A vlastně tim ubíháním toho média jemu pod rukou se zase trošku modifikuje ta jeho psaná zpráva. Takže ti dva aktéři, kteří zase stojej nahoře, tak točej mechanickym rumpálem a převinujou neustále dokola tuhle jakoby nekonečnou smyčku tý papírový stěny, tý vertikální zprávy, která se vysunuje k nim, a zase jsou nuceni dekódovat to, co k nim přijde zespoda. Jo a všecky ty přenosy informace podléhaj nějaký změně, nějaký lehký deformaci, nějakýmu zkreslení. Takže vlastně to, co je od nich posláno tomu poslednímu je už zase nějaká modifikovaná informace a ten ji finálně vyřkne do toho amplionu z tý střechy tý budovy zase zpátky do prostoru. Takže vlastně se ta zpráva, která se někde v prostoru vzala, přetransformovala touhle mutací, jak jsem jí teď popsal, jak ji i vidíme a vlastně je vyřčená zase zpátky do toho prostoru, kde vznikla. 

Robin Seidl: A ty už tam vidíš nějaký výsledky toho procesu, je tam už možný si něco přečíst, jak moc ta informace prošla deformací? 

TM: No vlastně jako tim, že je to psaný nějakou černou fixou silnou na ten bílej podklad, takže každá ta nová zpráva přinese novou vrstvu na ten papír a neustále se to vrství a vrství, takže vlastně ten výsledek, samozřejmě je teď v nějakym procesu, ale až bude ukončenej, tak vlastně dojde k tomu gradientu, z bílý do černý, že to vertikální medium už bude tak přesycený informacema, že už bude uplně, samo o sobě, nečitelný. 

RS: A mohl bys třeba konkrétně říct nějakej příklad z toho… 

TM: No teď vlastně ten začátek byl, kdy jako by reagovali na ty okolní příchozí, vlastně na diváky a návštěvníky a nějaký kolemjdoucí. Takže vlastně to byly takový… tak je to v rumunštině, takže já to nedokážu teďka nějak (smích) přesně tlumočit, ale jsou to vlastně rumunský popisy nějakýho každodenního života.

RS: A ještě jsem se chtěl zeptat, jakej to má název to dílo?

TM: Zpomalování zážitku je název, kterej se dotýká nějakého širšího celku, ale já jsem to zvolil jako i titul téhle věci. 

RS: No a mohl bys nám ještě popsat, teď když už vidíš průběh tý práce, jaký to vytváří v tobě emoce a jestli to vytváří takový emoce, jaký sis představoval, když jsi to vymejšlel? 

TM: Mhm, no mě těší to napětí toho přenosu, kdy i pro mě je ta zpráva zamlžená. Tim, že se to přeneslo do prostředí, který pro mě je cizojazyčný a vlastně operujou to tady místní lidi, který používaj svůj jazyk, tak já to dokážu jenom tak lehce dekódovat a najednou se z toho stává, i já jsem v tý svojí instalaci cizincem. No, takže to je nějaká docela zajímavá emoce, kterou jsem vlastně nečekal, protože jsem si tu věc nakreslil a naplánoval ve svém prostředí a vlastně jsem počítal s nějakou pilotní verzí, když to řeknu, v češtině, a najednou se to odehrává v nějaký jazykový transmutaci, takže to je pro mě zajímavý a příjemný odcizení. 

#6

Roman Štětina: Kde seš? 

Olexandr Martsynyuk: Ty v*le, já vůbec nevim, kde jsem 

(smích)  no… tak jsme třeba…. v poli... ve slunečnicovym poli... 

RŠ: Dobrý…

AM: Haló?

RŠ: No ty bláho, já tam jsem už… jaks to řekl… takže jsi v poli! A co vidíš před sebou? 

AM: Fosílii, prostě vykopanou fosílii. Takovej starej totem. 

RŠ: Starej totem? 

AM: Takovej totem z fosílií… no… je to smíchanina nějaký zahynulý civilizace s… no… eh…

RŠ: Jak to vypadá? Jak to vypadá přesně ten totem? 

AM: Je to… hodně abstraktní, znázorňuje to pole a zároveň hlídače toho pole.

RŠ: Jako takovej strašák, jo? 

AM: No tak trošku. Ale zároveň strašák, kterej něco hlídal, ale vlastně to pole, dávno už tam není, a já se nacházim na nový verzi toho pole. A našel jsem tu fosílii. 

RŠ: Aha…

AM: A vlastně teďka vůbec nevim, proti čemu to je nebo na co to je…

RŠ: A je to zkamenělina, ale bylo to ze dřeva nebo z jakýho materiálu?

AM: Ne. Právě že je to takovej zvláštní umělý materiál, ale absolutně naše civilizace neví, co je to za materiál. 

RŠ: Jakou to má barvu? 

AM: No takovou neutrální hodně zašpiněnou.

RŠ: Velikost? 

AM: Tak po pás.

RŠ: A tvar? 

AM: Tvar... takovej propletenej, s nějakou dominantní abstraktní figurou a kolem ní je znázorněno nejspíš nejspíš pole, ale spíš takovej spletenec. 

RŠ: Aha. A když se na to díváš… teď jsi to právě vykopal, tak jakou z toho máš emoci? Co to v tobě vyvolává? 

AM: Takovou zvědavost, ale trošku taky strach. Začínám se bát o svoje pole. 

RŠ: (smích) A ještě...

AM: Jemně žmoulám semínka, který se pražej na slunci z opadanejch slunečnicovejch květů. Poflusávám semínka, sedim v poli, prohmatávám hlínu rukama. 

RŠ Kdybys tomu měl dát nějakej název…

AM: Ehmm… mmm… Podsíťový skokan.

RŠ: Jak?

AM: Podsíťový skokan. Jakože ten, který prochází pod tenisovou sítí. 

RŠ: Proč? 

AM: To úplně nevím. Vyvolává to ve mě takový tenisový emoce. 

RŠ: Dobře. A myslíš, že ohlásíš ten nález, nebo že si to necháš pro sebe? 

AM: Ukážu to manželce a dětem. A zeptám se, co s tim mam dělat. A poslechnu tu nejmladší dceru a možná to spolu půjdeme zase zakopat, nevím.

#7

Pavla Sceranková: Mám trému…

Berta Holoubková: Ale to neměj! To nemusíš mít. Tak můžeme?

PS: Mhmm…

BH: Tak kde se nacházíš? Kde jsi?

PS: Nacházím se v parku v Rakousku, v Grazu. Jsem v budově, která je celá prosklená, takže jsem sice v parku, ale zároveň jsem uvnitř, v takový skleněný stavbě. Má teda strop normální i podlahu, jenom zdi jsou skleněné a nemá pravidelný tvar a lehce se vznáší nad zemí, to je taková její zvláštní dispozice. A v tý budově, teda v tý stavbě, která teda není mým dílem, ale v ní jsem umístila konstrukci, která má velikost lidské postavy. Je trochu větší, protože stojí na takovém stojanu ve tvaru půlměsíce. Možná k tý konstrukci… je kovová, nerezová a vlastně vytváří jakoby takovou podporu pod šaty, pomyslné, které na ní ale nejsou. Takže je tvarovaná ta konstrukce tak, že když se na ní navlékne nějaký oděv, tak aby vytvářela dojem lidské postavy. A na té konstrukci, zhruba ve výši ramen, je umístěná taková kolejnice, která je zhruba tak široká jako ramena... a na té kolejnici je takový pohyblivý jezdec, který může jezdit tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky. Možná k té konstrukci… je svařovaná z různých dlouhých a krátkých nerezových tyček, kulatiny. Je jich víc, ale jenom tolik, aby když se na ni navlékne ten oděv, aby vytvářel dojem lidské postavy… takže nevím, jestli se to dá takto představit, ale…

BH: Trošku něco vidím. Mám nějakou vizi. Na tom jezdci, jak jsi říkala, že se pohybuje. Ten něco převáží? Má nějakou funkci? 

PS: Jo, ten bude mít funkci v dalším kroku. Tak… ke mně… já jsem v budově, ale já celkem hraju roli jen diváka… tak od parku přichází člověk a přistupuje blíže, je to muž. Přistupuje, blíží se. Přichází, blíží se. A když se přiblížil vlastně k té části budovy, kde jsem já, vevnitř s tou konstrukcí, tak bere kousek ze svého oděvu, je to spodní část. Má takový dlouhý, něco jako plášť nebo šaty... něco těžce definovatelného, ale je to oděv, který sahá až ke kotníkům… a vlastně… 

BH: No?

PS: Bere tu spodní část a z tý spodní části uvolňuje nit a tu nit mi podává přes dírku ve zdi…. Já tu nit upevňuju...

BH: V tý skleněný zdi?

PS: Ano… na toho jezdce, na tý kolejnici a začínám tím jezdcem pohybovat. 

BH: Takže už nejsi divák?

PS: Takže už nejsem divák. Ono je to takový divák, který je nějak vtažen do…

BH: Takže začínáš obsluhovat to dílo?

PS: Začínám obsluhovat to dílo... přesně tak... a tím, že pohybuju tím jezdcem, tak z jeho oděvu ubývá…

BH: Mhm, takže mu vlastně vypářeš…

PS: Mhm, přesně tak… postupně, řádek po řádku… a na tom stojanu, který je vedle mě, tak přibývají řádky. 

BH: Mhm.

PS: A ta postava se postupně přemisťuje dovnitř tý budovy, ke mně…

BH: A i ta postava nebo ten oděv? Je to taková metaforická věc nebo? 

PS: No... na konci vlastně tím výsledkem toho… tkaní je, že vlastně ta postava mizí a postava vedle mě se postupně buduje. Takže ano, ve výsledku… 

BH: A je to proto, že by ten člověk nemohl přijít dovnitř jinudy? Jak je velká ta škvíra vlastně, kterou ty ho taháš dovnitř? 

PS: Ta je veliká jenom jako malíček.

BH: A on se tam nemůže dostat nikudy jinudy.

PS: Ne, ne. 

BH: Takže jsi tam vlastně uzavřená v tom prostoru

PS: Ano.

BH: Takže si ho vtáhneš k sobě skrz tu dírku, malinkou… 

PS: Jo.

BH: Za pomoci toho strojku. 

PS: Jo.

BH: To je hezký, dobře. No tak jo!

#8

Veronika Čechmánková: Nacházím se v takové místnosti, ve které světélkují malá světla, která v nás evokují odraz vodní hladiny… hladiny moře nebo řeky nebo vody ve skleničce. 

Monika Kučerová: A odkud je to světlo? 

VČ: To světlo vlastně proniká z takovýho krystalu nebo hranolu, který je zavěšený v té místnosti a na něj dopadá paprsek světla z okna nebo z nějaké škvíry a on ho odráží a to dělá ten efekt. A do toho ještě slyšíme nějaký jakoby šum… dejme tomu řeky nebo moře nebo vlastně je to takový jako mix… mix zvuku. Nejsem si jistá jestli je to zvuk u moře nebo u řeky. A do toho běží taková projekce a připomíná mi to makrozáběr na oko nejakýho plaza. 

MK: A to je projekce na zdi? 

VČ: Ano, na zdi. Ten obraz je doprovázený hlasem vypravěče, který nám povídá nějakou teorii vzniku světa z vody. Úplně si nejsem jistá, jestli to povídání je založeno na nějakém reálném vyprávění nebo na smyšleném. Je to spíš takový dokumentární styl záběrů. 

MK: A je vidět jenom ten plaz? 

VČ: No… pak se tam ještě objevují nějaký záběry z jiných situací. Podmořská hladina, kde vidím nějakou ženu… ehh… těžko říct, vypadá trošku jako nějaká ženoryba… napůl žena, napůl ryba. 

MK: A co třeba teď říká ten hlas?

VČ: Ten hlas teď říká, že… že se otočila zády k své podstatě a začali ji lidé zavírat do akvárií a začínají ji pomalu mizet žábry. Pomalu se stává víc člověkem, než rybou a…

MK: A do toho vidíš toho ženoplaze, to je něco konkrétního nebo…

VČ: Ne, tak já mám spíš pocit, že to krokodýlý oko je možná ten vypravěč. Přijde mi, že ten krokodýl vypráví ten příběh. Těžko říct, jak to bude pokračovat, protože zatím to vidím tak jako nejasně…

MK: A má to nějaký název?

VČ: Název? To nemá. To, to je jakoby ve hvězdách (smích), možná, že to… Název to nemá. 

MK: A můžu se ještě zeptat, jaký to vyvolává emoce, když tam vejdeš? 

VČ: Ono to má být takový uklidňující, teda aspoň pro mě. To třeba dělám i často, že si pouštím, doma nějaký jako zvuky moře a… člověk má trochu pocit, jak kdyby byl jako pod hladinou… nějaký jako řeky nebo moře a… nebo možná může být i ve skleničce s vodou…

MK: Jako bys byla s tím plazem pod tou vodou?

VČ: Ano, přesně tak.

#9

Roman Štětina: V čem spočívá ta performance a kde se odehrává? 

EPOS257: Odehrává se to ve 40metrový vejšce a ležim na zádech a koukám do nebe. 

RŠ: Mhmm… a jako ležíš na čem v těch 40 metrech? 

E257: Na roštu.

RŠ: Aha. A… 

E257: Na bidýlku takzvanym. 

RŠ: Takže ty seš ve 40metrový vejšce…

E257: No, to jsem možná přehnal. 32 až 35. 

RŠ: Mhm. Ležíš na zádech… 

E257: Ležim na zádech.

RŠ: Koukáš se do nebe…

E257: Koukám se do nebe.

RŠ: Je tam teplo nebo zima? 

E257: Noo… v noci je zima, přes den je trochu teplo. 

RŠ: Takže ty seš tam celou noc a celej den? 

E257: Celou noc a celej den.

RŠ: Nebo ještě dýl? 

E257: Tři noci, tři dni.

RŠ: Tři noci a tři dni. A... ví o tom někdo? 

E257: Ehm… Neví!

RŠ: Aha… počasí se mění? 

E257: Dokonce prší.

RŠ: Dokonce prší. Jaký to je, když prší? 

E257: No… člověk nemůže koukat do nebe potom, není to tak jednoduchý. 

RŠ: Jak se u toho cejtíš? 

E257: Občas se mi dělá špatně od žaludku.

RŠ: Ono se to houpe, ne? Docela.

E257: Jo jo. 

RŠ: A když se podíváš dolů… díváš se vůbec dolů? Vidíš něco pod sebou? Nebo se vůbec dolů nepodíváš? 

E257: Vidíš no. Ten rošt je průhlednej, takže… ale dolů… ono je nejlepší se koukat na horizont, protože když se koukáš jenom do nebe, tak se to s tebou paradoxně víc kejve, protože nemáš moc záchytnej bod. 

RŠ: Mhm… no dobře. 

E257: Je to takový šimrání v žaludku, neustálý. 

RŠ: Co je na tom horizontu? 

E257: Záleží, kterým směrem se díváš, ale všude kolem dokola je město a řeka. 

RŠ: Jmenuje se to nějak? Ta tvoje akce? 

E257: Noo… to je otázka. 

RŠ: To je otázka.

E257: Dejme tomu, že pro teď se to jmenuje Tři dni a tři noci na bidýlku.

#10

Alex Selmeci: Nacházím se v takovém zvláštním prostoru, který přesně ani neumím popsat, protože tu není nic, k čemu bych mohla přistoupit blíž nebo čeho bych se mohla dotknout a porovnat velikost se svojí rukou. Jediné, co mě nějak utvrzuje v tom, že se tu skutečně nacházím, je to, že stojím na takové světle žluté podlaze. Ona není taková citronově křiklavá, ale spíš tlumená, skoro do šeda a jemně se leskne. No a vlastně jen před chvílí jsem položila na tuto podlahu objekt, který jsem vybrala z takové velké tmavě hnědé látkové tašky. Ten objekt leží přede mnou a já se na něj koukám z nadhledu s tím, že moje oči jsou vzdálené od podlahy přibližně 155 cm. Přede mnou leží horizontálně položená tyč a její dva konce, ty nazveme bod A a bod B, jsou od sebe vzdálené asi 145 cm. Bod A leží a dotýká se podlahy a bod B je trošku nad podlahou, je to asi 5,5 cm. Mezi těmito dvěma body vzniká takový mírný ohyb, což vlastně vypovídá trochu o povaze toho vnitřního materiálu. Já ho však nevidím, protože je zjevné, že je něčím obalený. Ten materiál, který je na povrchu, má takovou tmavě hnědou barvu a vidím po celé jeho délce takovou viditelnou spojovací linii od lepení, která se ztrácí na obou koncích uvnitř objektu. Ten bod B, který neleží přímo na zemi, tak ten je podpíraný takovým nepravidelným tvarem, který připomíná nějaký velmi hrubý papír nebo textil. Tento tvar vypadá, jako by se snažil vysmeknout zpod tíhy té tyče. Je sice bez pohybu, ale působí, jako by se roloval sám do sebe a znovu otvíral v nějaké neustálé smyčce. A přitom vždycky vidím jenom jeho rubovou stranu a nikdy se teda nemůžu podívat na tu druhou. Ale zároveň vím, že na té druhé lícové straně jsou nějaké informace, které nejsem schopná přečíst. 

Robin Seidl: Nejsi schopná je přečíst, protože se tam nemůžeš podívat? Není možný obejít ten prostor? 

AS: Ano, přesně… (nesrozumitelné) Ten objekt působí, jako by ji chtěl ukázat, jako by se chtěl otočit do správného směru, ale vždycky ho to vrací zpět. Čili je to vlastně jen můj pocit, že je tam něco, co by mi mohlo objasnit ten prostor, ve kterém se nacházím, nebo že je tam jiná informace, která by mohla být důležitá, a mam ji zároveň blízko sebe, ale neumím se k ní nějakým způsobem dopracovat. 

RS: Mě by zajímalo, jaké je tam světlo, jaké je tam prostředí v tom prostoru… jaký to vyvolává emoce v tobě?

AS: Mhm, je tu poměrně silné rozptýlené světlo, ale zvláštní je to, že já nevím, z jakého zdroje vychází. Že vlastně vnímám tu světelnost toho prostředí, ale nevím, jestli je to umělé nebo přirozené světlo, které odněkud prosvítá. Ta žlutá podlaha má speciální efekt, že se tak jemně leskne a vytváří takový zajímavý pocit, ale zvláštní pocit, že si ani nejsem jistá, jestli je ten objekt přede mnou reálně nebo jestli se nějak zvláštně odráží. Je to chvílemi až trochu možná nepříjemné, že se na to trochu až těžko kouká. 

RS: Má ten objekt nějaký název? 

AS: Zatím to nemá název a hlavně ten objekt je spíš součástí takové série, ve které nejsou ani tak výtvarné objekty, jako spíš prototypy. Čili ten objekt může existovat ve více verzích a větším množství. 

#11

Berta Holoubková: Tak Romane, co to tvoje umělecký dílo?

Roman Štětina: Tak to moje umělecký dílo se nachází v kavárně… takový útulný, hezky zařízený kavárně… Moment! Ono se nenachází v kavárně! Vždyť já jsem zjistil vlastně potom, že se nenachází v kavárně. Ježišmarjá! (smích všichni) Tak znova!

BH: Tys to přesunul…

RŠ: Já jsem to přesunul. A zapomněl jsem na to. A teď jsem koukal, že v tý kavárně nic není, žejo! (smích)Ne, to moje dílo se nachází v obývacím pokoji… přesně v tom obývacím pokoji, který každý máte doma. Ten obývací pokoj vypadá přesně tak, jak si ho představíte, když se řekne obývací pokoj. Akorát je tam tma... a... hraje rádio. Potichoučku. Zprávy. Ale když se zadíváte pozorně, tak zjistíte, že v tom jednom rohu, svítí takový malilinkatý světýlko, červený. Tak jako občas jako zazáří a pak zase zhasne. A vám dojde, že to je cigareta. Že tam někdo kouří cigaretu. Tak jdete blíž, po tý tmě, tápete… a když dojdete až k tý cigaretce, tak zjistíte, že ji nikdo nekouří. Že takhle dýmá úplně sama, že si ji asi někdo před chvílí zapálil, ale ten někdo už tam není, ale to, co je zvláštní je to, že… sem tam se ta cigareta zase rozdýmá, jako by si z ní někdo potáhl. Do toho jdou ty zprávy, žejo... Ale tohle je fakt jako hodně divná situace. Tak trochu jako zamžouráte, protože... to je divný, žejo, někdo tady musí bejt, někdo ji kouří, ale nikdo ji nekouří a co je ještě divnější je to, že vůbec nic neubývá z tý cigarety. Že dýmá, kouří, ale… je to úplně běžnej tabákovej výrobek, ale furt tam zbejvá! Furt by se to jako dalo kouřit dál a dál… (smích)

Monika Kučerová: A to se vznáší v prostoru? Ta cigareta v koutě… nebo…

RŠ: Ta cigaretka je položená v takovým temně černým popelníčku, malinkým, je tam takovej jako droboulinkej odklepanej popel, ale jak ona neubývá, tak vlastně tam skoro není žádnej popel v tom popelníčku, takže je to spíš takovej držáček.

Dorothea Hofmeisterová: A co je to za zprávy, co se tam říkaj v rádiu?

RŠ: Je to takovej ten ponurej noční hlas, jsou to zprávy... Vlastně je strašně zvláštní, že to jsou starý zprávy. Že to jsou… že to je archiv. Že když se pozorně zaposloucháte, tak zjistíte, že to vlastně vůbec nejsou novinky žádný. 

MK: A z jaký je to doby? Nebo jak zjistíš, že to je starý?

RŠ: Totalita.

MK: To je docela depresivní celý…

BH: No, ale počkej, co v těch zprávách teda je… 

RŠ: Úplně nevýznamný takový všednodenní události, čísla, rychlost větru...

BH: Je to česky?

RŠ: Je to chorvatsky. (smích) Ne, nevím. Je to… Já si to představuju jako Rádio Svobodná Evropa, no.

Barbora Miedzińska: Ale v chorvatštině.

RŠ: Možná maďarština, nevím.

MK: A je to nahlas nebo potichu? 

RŠ: Potichu, hodně potichu.

BH: Takže je to takovej podkres, vlastně.

RŠ: Jo, ale to dílo je ta cigaretka.

MK: No a, tys to možná říkal, já jsem se ztratila tam v tý tmě, je to balená cigareta nebo je to nějaká značka stará? Nebo…

RŠ: Je to klasická cigareta s filtrem. Tu značku nemůžu přečíst takhle v tý tmě, ale...

BH: Klasický Sparty…

MK: Chorvatský cigára …

RŠ: Klasická cigareta s filtrem, no.

BH: Mhm. Na popelníčku...

RŠ: Na popelníčku

BH: Doutnající...

RŠ: Doutnající…

BM: A Karlovačko?

BH: Ožujsko?

MK: Co?

BH: To je chorvatský pivo… hele a ještě zpátky k tomu pokoji, jako je tam vidět ještě něco kromě tý cigarety? Ten popelníček je na stolečku, dřevěnym, nebo? 

RŠ: No ten stoleček má skleněnou desku, takže celý se to tak zvláštně leskne a odráží jako vypnutej displej. 

BH: A křesílko nějaký? 

RŠ: Ehmm… pohovka. Můžeme se i natáhnout a poslouchat vleže. 

BH: A můžu si zakouřit z tý cigarety?

RŠ: Můžeš, ale celý to bouchne. (smích) No, to je celý asi.

MK: Já vůbec nevím, proč vůbec vytváříme nějaký díla ještě, když to může probíhat takhle…

BH: No ne, už to nebudem dělat hmotně, že jo. 

BM: To nemá smysl.

MK: Teď to bude takovej virtuální ateliér…

DH: Žádná média II.

RŠ: Žádná média… Ateliér imaginace!

MK: To by bylo super!

#12

Dorothea Hofmeisterová: Tak co, Báro, jaká je tvoje klauzura?

Barbora Miedzińska: Půjdu první a vy půjdete za mnou… mám malej černej deštníček, paraplíčko takový. A teď, jsme někde a otvírám dveře… je tam krásná světlá místnost, která je prorostlá rostlinama. Jsou to Filodendron variegata. Je to taková síť velká, skrz celej prostor. Já už jsem to dílo vymejšlela vlastně od mých pěti let, kdy jsem nasbírala takový malinký semínka. Ty semínka jsem celý rozdrolila, ani nevím, z čeho byly, a smíchala jsem je s takovýma kresbičkama a textama, co jsem si psala jako malá, rozmixovala jsem to, smíchala jsem to s vodou, pak jsem to usušila na topení … a pak jsem to zase smatlala hezky dohromady, s džemem a s piškotama, aby to pěkně drželo, jo, jak se dělá linecký…z toho vznikly takový malý semínka. A ty semínka, znovu semínka, ale jako obnovený semínka, jsem zasadila a to jsou teď ty rostliny, no… který tady jsou vlastně prorostlý a rostly těch... Dvacet let. No a vy když si každej stoupnete ke každý tý jedný rostlině, kterou si vyberete, a já se jedný dotknu, vy se dotknete nějaký, tak si takhle předáváme myšlenky. A ty myšlenky můžou být různý barvy a různýho ztvárnění, ať už je to 2D nebo 3D, a vlastně tak jako hezky proplouvaj skrz ty rostliny, takže vy se vlastně stáváte součástí tý… tý výstavy.

Monika Kučerová: A jak vypadá filodendron? 

BM: To je tahle rostlina. Teď ji tady vidíš.

BH: Nevidim

BM: Vidíš.

MK: Aha.

BM: Je tady hodně světla, ale nevíš, odkud to přichází, protože tu nejsou žádný okna, nejsou tam žádný svítidla. Nejsou tam žádný zářivky a nic, ale je tam prostě světlo. Takže taková… taková komunikační místnost… z rostlin. 

BH: Hele, a když je to tam všude prorostlý tou květinou, jak se tam můžu pohybovat?

BM: Mezi tim, skrz. Jsou tam takový cestičky a jsou to hodně hustý, spletitý sítě. 

BH: A je to velký, ta místnost? 

BM: Hele, je to asi tak 5 × 5 × 5 metrů. 

BH: Tak se tam rozprostřeme a můžeme si poslat tu zprávu. 

BM: Můžeme. 

Roman Štětina: Já jsem se toho teď nějak chytil a vím, na co myslí Robin, a nevím, jestli mi je to úplně příjemný (smích)

BM: Robine? Jako zase odsuď pocuď, jo? Neblbni!

DH: A Báro, tu místnost, můžem to chápat jako nějakej tvůj autoportrét, když je to z tvých kreseb, ze semínek, který tys našla někdy dávno…

BM: No to jsem vám vlastně ještě zapomněla říct. Ono se to tam jako tak nahodile promítá, takže je to trošičku deformuje a reinterpretuje, že to tak jako...

DH: Takže vlastně se dostáváme furt do nějaký tvý centrály.. 

BM: Přesně tak.

DH: ...tvýho já a oživujeme ho svými myšlenkami, který jsou ale napadaný tvými myšlenkami...

BM: Ano. Přesně tak, je to komplexní útvar, kterej…

DH: Můžu ven, prosím?

BM: Ne, ale je to tady velice milé! (smích)

RŠ: Je tady vlhko ne, docela?

BM: Docela jo. 

RŠ: Takovej pralesní…

BM: A vony nám ty rostliny berou i vzduch, takže...

BH: Takže to není na dlouho?

BM: Ne…

MK: Takový dusno jak v prádelně…

RŠ: Čím to hnojíš? (smích)

BH: Tím lineckým. (smích)

BM: Šlupky od bánánů jsou prej dobrý. 

#13

Robin Seidl: Tak jsme v Nuslích, kde bydlím se svým kamarádem na takovým maličkým bytě a… ten pokoj je velice malej. Je v něm postel, 140 na 2 metry, je v něm stůl, pověšený kolo na zdi, polička. Ta postel je asi metr nad zemí, pod ní jsou nastrkaný nějaký krabice s oblečením, a nad tou postelí, uprostřed tý místnosti je napnutej takovej objekt, co se tam objevil prostě. Napíná se od rohu tý místnosti na takovejch strunách barevnejch… který se lehce chvějou a... ten objekt tam v podstatě jako určitým způsobem překáží nebo okupuje ten prostor a je poměrně nepříjemnej prostě. Zároveň za oknama jezdí vlak, je tam vlaková trať. Pokaždý když ten vlak projede, tak celej ten objekt se lehce rozechvěje... a vypadá to že… každou chvíli praskne, třeba. Ale zároveň je takovej poměrně lákavej, člověk by se ho chtěl dotknout. Z toho objektu visej takový šlahouny, který se ničeho nedotýkaj, jsou ve vzduchu, ale kdybyste si třeba lehli na tu postel, tak už se jich asi dotknete. Ale nevíte... nevíte, jestli se jich dotknout. Nejsem si jistej, jestli se jich můžu dotknout, jestli nejsou nebezpečný, ale zároveň bych je chtěl trošku pomačkat, třeba. No a to, to je taková věc, která tam se prostě objevila, když jsem si ji představoval, dlouho jsem si ji představoval a pak jsem přišel domů a už tam najednou byla, hotová. A…

Roman Štětina: Má to nějakou funkci?

RS: No, podle mě to má nějakou funkci, jakože to tak parazituje prostě. Vysává to, vysává to světlo z toho prostředí, je tam čím dál větší tma. A sám ten objekt ale je jako by vidět prostě, jako by svítil celej třeba. Ale nijak agresivně, jen tak prostě, je vidět. Je to takový napínavý bejt v její blízkosti. Můžu ji ohledávat, můžu chodit kolem ní, když jsem opatrnej. Když nešlápnu do nějakýho bordelu, co tam mám na zemi. Rozházený hadry. Jsem se nezabydlel pořádně ještě, takže nemám ještě poličky, nic. Takže ta funkce je taková nejistá. 

Barbora Miedzińska: A jakou má ten objekt barvu? Nebo barvy…

RS: No, má různý barvy. Ty šlahouny jsou takový jako tygrovaný, různě se měněj. Potom ten základ, jakoby to jádro, má takovou jako matně až svítivě černou. Jako že taková ta blištící se, co pohlcuje světlo. A jak se různě jako by rozpíná ten objekt a mění, tak zároveň i mění trochu barvy, podle toho, jak se tam odráží světlo, protože já v tom pokoji mám žlutý žárovky, klasický. A je tam i jedna červená. Ty se daj rozsvítit a právě vytvářej takový načervenalý světlo celý, to se v tom objektu dost odráží. 

Dorothea Hofmeisterová: A mohl bys ho změnit nějakou svojí novou myšlenkou?

RS: No, to bych asi mohl, ale jako, na to nemyslím prostě, takhle je to dobrý docela. Zároveň tam moc nechci nikoho pouštět k tomu.

Berta Holoubková: A proč tam nechceš pouštět lidi, jako že je to nebezpečný?

RS: No tak, je to soukromý. Je to nebezpečný, ale zároveň se bojím, že bych se tam potom už necejtil dobře, kdyby se to moc líbilo někomu jinýmu. Třeba by tam potom chtěl se mnou bejt v tom pokoji a už tak je tam málo místa, ještě tam visí tahle věc… A já si tam potřebuju dělat věci, třeba si něco nakreslit občas nebo si sednout ke stolu a... 

Monika Kučerová: A co kdyby to někdo koupil? Prodal bys to? I když je to nebezpečný...

RS: Jako já nevím, jak bych to odtud dostal, takže... 

RŠ: Ono je to trošku site-specific, ne? 

RS: Je to site-specific. Ono je to takhle napnutý mezi stěnama na těch strunách, takže nevím, jestli bych to jako mohl odstřihnout, jestli by mě to nezabilo třeba, jestli by mě to nevymrštilo, neuseklo mi to ruku nebo… 

BM: A dělá to nějakej zvuk? 

RS: Zvuk to nedělá. Je to tichý, jenom vidíš, jak se to chvěje. Ty slyšíš často projíždět nějakej vlak, protože je to trasa Praha hlavní nádraží – Smíchov, takže tam je hluk, ještě tam jezděj tramvaje venku. Takže se to nedá poznat, co dělá jakej zvuk. 

RŠ: A kdyby si někdo něco koupil, tak si může koupit tu myšlenku, ne? Dokážeš to stvořit i někomu doma? 

RS: No asi bych tam musel nějakou chvíli bejt v tom prostoru, aby to šlo. Protože tady v tom prostoru jsem teď strávil hodně času ležením na posteli nebo koukáním na filmy, když jsem ležel na posteli, sezenim. A nedokázal bych si to představit v prostoru, kterej neznám.

BH: A dokážeš si představit, že bys jednou přišel domů a už to tam nebylo?

RS: No tak představit si to dokážu, někdy bych za to byl rád. Že by to tam nepřekáželo. Ale zároveň bych byl smutnej, protože je mi to příjemný, že tam ta věc je…

BH: Jéé, já jsem tady o to zakopla. Jsem to přetrhla. Změnilo se to nějak teď, když jsem tu jednu strunu? A nezničila jsem to?

RS: Ne, no. Třeba se to opraví samo, no… anebo mě to zabije, třeba, až budu spát, těžko říct. Teď se tady tak mrská ta struna… (smích)

BH: Robine, promiň. 

#14

Dorothea Hofmeisterová: Tak jsme na Praze 7, v holešovickým parku u řeky, kterej se jmenuje Ladislavův park. A procházíme kolem starý sýpky na... nějakej štěrkopísek nebo něco takovýho, kolem prázdnýho volejbalovýho nebo beachvolejbalovýho hřiště, kde jsou takový dvě tyče, mezi který si paní Antošová napnula provázek a věší tam prádlo teď, ale to není důležitý úplně. Jdem dál. A projdem pod mostem, kterej se myslím jmenuje Libeňskej. A tam je lampa, která je mezi tady tím parkem, o kterej se nikdo nestará, a mezi velkejma skleněnejma budovama, o který se někdo stará… A je na takovým štěrkovo-oblázkovým podloží, kde jediný, co roste, je suchý bodláčí, takže vlastně tam nic neroste. Ale ta lampa, sama do tý země zarůstá. Je prostě o 20 centimetrů níž nebo hloubš, než jsou všechny ostatní lampy... A já jsem vylezla na tu lampu a sundala jsem vrchní část prostě tý části, kde je světlo, protože ona už nesvítí a potom jsem slezla z tý lampy dolů a... nechala jsem to bejt. A napršelo a do toho, do tý vzniklý misky, natekla voda a z tý lampy, jako nějaký takový tenoučký světlo začalo kapat dolů… začala kapat dolů ta voda. A přímo pod tou lampou začaly růst nějaký rostliny. A ty rostliny se začaly sápat k hlavě tý lampy ve tvaru takovýho světelnýho kužele, no... a to je všechno. Ta lampa zarůstá dvakrát, zarůstá do země, zarůstá těma rostlinama, ale zároveň jsem jí dala znova schopnost svítit, protože tam je ten kužel toho vlastně negativního světla, tý tmy, do který může člověk vkročit, protože to jsou nějaký popínavky, ve kterých se dá proplejtat. A stojí proti domu, kterej se jmenuje Lighthouse a odráží hrozně nepříjemně, svejma skleněnejma oknama světlo. 

Roman Štětina: Mhm. Takže… ty jsi nahradila ten kužel světla těma popínavkama. Že ono to svítí... jakoby ty rostliny. 

DH: Svítí to tmu. A ještě je tam takovej vztah, že se ta lampa kouká na ten Light House a ředitelem Light Housu je pan Tamír, jehož dědeček je Ladislav, kterýmu je věnovanej ten park. A pan Tamír je v tý svítivý budově a Ladislav tam je, skoro to vypadá pohřbenej, v tom rozpadajícím se a zarůstajícím parku.

Monika Kučerová: A svítí to do daleka ten kužel rostlin nebo dopadá to přímo pod tu lampu? 

DH: Kopíruje to úplně stejně vlastně kužel světla, který by vrhala taková klasická pouliční lampa a ty rostliny jsou vlastně hustší po obvodu a vytváří takový týpí, do kterýho se pak může vejít, když chceš.

RŠ: Tos tam udělala nějak na pankáče nebo si to objednal ten pan Tamír? Nebo…

DH: Pan Tamír to neví.

RŠ: Neví?

DH: A Ladislav to taky neví. (smích) Ta lampa to taky neví a… 

RŠ: Jak dlouho ti to zabralo? Nebo jak dlouho jsi to dělala, tuhletu věc?

DH: No, tak na jaře jsem to, na jaře jsem odkryla ten horní kryt a nějak v průběhu léta to začalo už se zelenat, klíčit a růst. 

RŠ: Super. A to je zelený i přes zimu teď, ne? 

DH: Jo, jo, jo, je.

RŠ: Nějakej břečťan nebo?

DH: Jo asi, já nevím. To tam bylo už v tý zemi, já jsem to jenom zalila.

#15

Berta Holoubková: Půjdem všichni společně a půjdeme kus lesem. Dostaneme se trochu hloubš do toho lesa, kde je takovej hustej borovicovej háj. A je docela chladno dneska. Jakože vlastně takovejch nějakejch 17 stupňů. Docela příjemný, ale vlastně na takovou jako mikču to je. Jdem, procházíme se, pod nohama nám křupe jehličí a klacíky… každou chvíli někdo zakopne, protože je tady spousta takovejch jako výmolů a malý pařezy od toho jak se prokacovalo. No a dojdeme do místa, kde je vlastně takovej prapodivnej patvar, takovej divnej objekt. A vypadá to trošku jako iglů, ale není úplně to zas až tak supr dobře vidět. Že jako by vidíte, že tam něco je, ale zároveň to trošku splývá s tou okolní krajinou. Maličko se v tom odráží ty stromy, je to... z takovejch jako plošin, který… v podstatě taková chýše, takový opravdu iglů.

Roman Štětina: Z čeho to je?

BH: Maličko to vypadá, jako by to bylo ze zrcadel. Má to takovej reflexní, jo, že to vlastně odráží to prostředí, který je okolo toho, ale tím, jak jsou to ty desky, který na sebe nejsou poskládaný pravidelně, je to taková jako nepravidelná věc, tak to odráží ty stromy trochu divně a maličko se v tom ten okolní svět deformuje.

Monika Kučerová: Má to nějakej vchod, jako iglů?

BH: Hele, dá se vejít dovnitř.

Barbora Miedzińska: Já už se tam těším.

BH: My tam vejdeme. Vejdeme tam společně, ale budem se muset rozdělit do skupin, protože teďka je nás moc. Tak pro čtyři, tři lidi, aby to bylo komfortní. Když vejdeš dovnitř, tak je tam trošku tepleji než venku, takže jako by je tam znatelný to, že se maličko oteplilo. Nefouká tam tolik ten svěží větřík. Ale není to tam zatuchlý, nesmrdí to. Je to pořád příjemný. Je to takový, jako když vejdeš z takovýho babího léta do nějakýho prostoru, kde, kde se najednou jenom trochu uklidnil ten vzduch, co ti předtím trochu foukal do obličeje, trochu ti vlály vlasy. 

MK: A není to tam nízký? 

BH: Ne, stojíš pohodlně. Je to tam příjemný… A vevnitř je to světlý, v podstatě bílý. Taková slonovinová kost. A na stěně tý chýše je taková kapsička. Je tak zhruba ve výši mých ramen. Je to taková mošnička, taková obálka. Prostě takový místo, kde se dá něco schovat. Jinak tam nic moc není v tom iglů, je to takový, takovej prázdnej prostor, ve kterým můžeš bejt. A zároveň je to jako Faradayova klícka.

MK: Jako co?

BH: Faradayova klícka. To je místo, kde není signál. 

MK: Aha.

BH: Je to vlastně prostor, kde se ti nikdo nedovolá, seš tam sám, máš tam klid, máš tam svý myšlenky, najednou trošku zmizíš. Prostě taková sluj. A tak já sáhnu do tý mošničky…

RŠ: A vytáhneš mobil… (smích)

BH: Vytáhnu papír. Vytáhnu papír, na kterým je takovej krátkej text… A vo tom až příště...

RŠ: Neee, co blázníš?!

BH: To je sluj na pokračování...

RŠ: A co je tam napsaný?

BH: Ještě nic.

BM: A co tam budeš psát?

BH: To uvidíte...

RŠ: Ty to chceš ukončit teď?

BH: Hm. Asi, asi jo.

RŠ: Dobře. No, mně tam bylo hezky.

Robin Seidl: Já jsem byl venku zrovna. (smích) Jsem se díval na instáč.

BH: Musíte se vystřídat.

#16

Monika Kučerová: Jsme v podzemí. Jsme hodně v podzemí, museli jsme sejít dolů, teď jsme v takový, takovým temným prostoru a je hodně cítit mokrý cihly a trochu plesnivá omítka. Je to hodně cítit, protože není nic vidět. Ale v dálce je takovej ostrej kužel světla, je to takový bodový světlo, jak na výstavě. A když jdem blíž, tak… tak je vidět vlastně i taková, takovej objekt... na kterej dopadá ten kužel světla. Je to nádoba, která je hodně vysoká na takovejch tenkejch nohách, působí to tak vachrlatě celý… a když se podíváš vlastně dovnitř, tak… tak je tam vidět taková větev, která se míhá, která se točí. Je to jakoby větev ve vodě, na konci má zabodenej hřebík, aby to bylo těžší a vlastně to nějak neuplavalo... A je to taková rozvětvená větev s poupatama, ale je černá, zuhelnatělá a škrábe o nádobu, v které se točí ta voda, prostě to tak jako by drhne a trochu to něco kreslí... Ty vidíš jenom výsek, protože je tam to světlo a zbytek je ve tmě. Je tam jakoby nějakej vír tak jako, tak jako ve vaně, ale nevidíš to oko víru, jenom slyšíš takovej zvuk, jak to vtahuje tu vodu, takže takový jakoby nasávání tý vody. 

Roman Štětina: A i to už i docela jde slyšet, jak to škrábe, ne?

MK: To tak škrábe, trochu to i upadává, některý ty větve ubývaj, takže ta voda je špinavá… nebo jako plavou na ní kousky těch větví…

Berta Holoubková: Vidím to, no.

MK: A je to i takovej primitivní seismograf, že to trochu zaznamenává ten vír, kterej se trochu mění. Pod tou nádobou je větrák z počítače, takovej ten černej plochej větrák a na něm jsou magnety a… u toho je vlastně ještě druhej, takovej ten pokojovej větrák, kterej se natáčí na různý směry, jakoby vzhůru nohama.... Takže ten jeden roztáčí ten druhej, ale tím, jak se ten jeden odklání, tak, tak vlastně to tak jako koliduje… a zpomaluje se to trochu a ty pak slyšíš takový magnety, který jsou přímo v tý nádobě, který vlastně roztáčí tu vodu. Ale tím jak… vlastně se ta vrtule pomaleji a rychleji točí, tak vlastně oni taky ustávají v tom pohybu a pak se zase tam začnou… začnou ozývat. Protože je to taková porcelánová, točená nádoba, takže to tak cinká v tom… tím jak se to zrychluje a zpomaluje.

RŠ: Hm…

BH: Hm… 

MK: A vede k tomu celýmu taková prodlužka, aby tam mohl být ten větrák zapojenej, taková ta oranžová… A jak tam svítí světlo trochu, na tu vodu, tak se to odráží trošku na stropě. Je tam takovej oblouk, valená klenba a zbytky tý plesnivý omítky, to je celý. 

Dorothea Hofmeisterová: Takže ten vír je poháněný elektrikou?

MK: To roztáčí ty magnety, protože pod tím je vlastně větrák, na kterým jsou ty magnety, a tím, jak se vlastně točí ty pod tím tak... a potom ty v té nádobě, tak se to celý roztočí...

DH: Hm...

MK: Ta nádoba je prostě rovná a... je to plný takový šedivý, nevíš, jestli to je voda, protože je to špinavý z toho a… A vlastně to nikdy úplně neustane, i když se ten zdroj, ten větrák odklápí, tak tou setrvačností se pořád jako by ty magnety udržují v nějaký jako rotaci, ale… ale zároveň to možná má nějakej vliv, což můžeš možná vyčíst z toho záznamu té větvě po obvodu tý nádoby, ale nevidíš to celý, takže můžeš doufat, že třeba se pohne světlo a uvidíš jinej výsek, ale ten záznam vlastně celej úplně nevíš. Nevíš úplně jak to ovlivňuje tady toto… ten pohon. 

RŠ: A cos tím dílem jako chtěla říct? Co si mám jako myslet?!

(smích)

MK: Hmmm. Že, že nevíš, co je tam důležitý. (smích) Že to je nějak jako… že to je zápis něčeho, co ale se nedá nějak moc jako změřit, no nebo... Protože všechno vlastně selhává. Ta větev by to mohla zapisovat, kdyby nebyla třeba zuhelnatělá a nerozpadala se a… A kdyby ten vír byl konstantní, tak by to mohlo něco říct, ale vlastně že to tak všechno závisí na všem. Vlastně si spíš odneseš ten smrad a zvuk toho víru a bordel v té vodě a… a zároveň je to celý... a vlastně ještě zvuky těch větráků…

#17

Heřman Hůrka: Tak jsme v takovém jako… takový galerii bych si představoval. Představujeme si takovou galerii, má to takovej balkón ta galerie jo, má hodně vysoký stropy a na ten balkón vede schodiště normální a vedle toho tam vede eskalátor, takovej klasickej, prostě obchoďákovej styl. Stříbrnej…

Roman Štětina: Ošuntělej?

HH: Trochu. Ne, ne úplně novej, úplně jako nablejskanej, jak kdyby ho právě vydrhli před černým pátkem, a jede si tak pěkně… prostě klasickej eskalátor, tak ty tam pak stojíš a říkáš, sice nahoře, že tam bude tolik schodů, tak si řekneš, tak pojedu eskalátorem. Dneska už jsem se dost nachodil. Jdeš k tomu eskalátoru a ten eskalátor prostě, jak na něj vstoupíš, tak se zastaví. No, a to se jmenuje… já nevím, jestli se to jmenuje Eskalátor nebo Deeskalátor. Oboje mi přijde docela dobrý. Možná mezi to dám… mezi tím je možná „lomeno“ ale nejsem si tím jistej. 

RŠ: Počkej, takže ten fór je v tom, že já jako očekávám, že mě ten eskalátor vyveze nahoru, ale jakmile na něj vstoupím, tak on…

HH: Nefunguje. 

RŠ: No a vyjdu nahoru… 

HH: A vyjdeš nahoru a tam nic není, no jako.

RŠ: A dolů se můžu dostat jak? 

HH: Po těch schodech, co jsou vedle, po kterých jsi nechtěl jít, protože nejedou. 

RŠ: A po tom eskalátoru?

HH: Po tom eskalátoru ten jede furt nahoru, takže třeba se nemůžeš dostat zpátky, no ale, že jakmile z něj slezeš, tak on se zase rozjede a zase dělá, že je normální. Jsem to nazval, tyhle série myslím, Skrytý umění, protože to umění se ukáže teprve, když jako chceš ho využít k nějakýmu praktickýmu účelu, že začne vzdorovat. A předtím je to normální věc, ale stane se to uměním až, jako když to chceš využít a ono to začne vzdorovat, jinak se to prostě… nějak se to schovává. 

RŠ: No tak, jako když se porozhlédnu kolem sebe. A stojím třeba nahoře. Tak vidím takovou obrovskou halu…

HH: A tam je eskalátor.

RŠ: Eskalátor vrní…

HH: A to je všechno.

RŠ: A jako, mám se nějak… mám se nějak cejtit jako podvedenej? 

HH: Já bych se cejtil jako pranknutej. Myslím, že podvod je jako dobrý slovo, no vlastně ten podvod se mi vždycky jako hrozně líbil, že mě nějaká věc prostě podvede. To je takovej jako zvláštní pocit, když se člověk v sobě jako vysměje vlastně sám, že byl podveden. Vlastně mě vždycky přitahoval tenhle pocit. 

#18

Jakub Musil: Jo, tak asi před sebou vidím plátno, na kterém se promítá nějakej krátkej film, kterej jsem natočil. Má příběh o... vlastně je to o vrahovi psychopatovi, kterej si jde, anebo shání svoji kořist. Je to takový krátký film, kde pozorujeme toho vraha při jeho vybírání kořisti.

Roman Štětina: Jak je to dlouhý, když říkáte krátký?

JM: Tak třeba 20 minut.

RŠ: Je to hraný nebo animovaný? 

JM: Je to hraný. 

RŠ: Takže je to je to nějakej příběh vraha, kterej si vyhlíží, hledá svoji kořist. Co ještě se tam stane? Najde ji?

JM: Najde ji a vlastně na konci... zabije ji. 

RŠ: Víme něco víc o tom vrahovi z toho filmu?

JM: No, nevíme ještě nic moc... Nevíme nic.

RŠ: Dozvíme se to, nebo ne? Takhle… když na ten film koukáte, tak vy víte jako autor, co se tam stane. Ale zároveň teď asi sedíte v kině a teprve se odehrává nějaká část toho filmu. První třetina, polovina? Nebo co aktuálně vidíte před sebou, když se podíváte na to plátno?

JM: Tak, vidím toho vraha někde v parku večer při světle měsíce a vyhlížející i tu svoji oběť, která se prochází parkem a on sleduje.

RŠ: A ta oběť je žena nebo muž?

JM: Žena. 

RŠ: Jak vypadá?

JM: Trošku hubenější, kratšího vzrůstu, dlouhý vlasy, kabát, kulich a tenisky…

RŠ: A ten vrah? Jak vypadá?

JM: Vrah, ten má na sobě nějaký kožený… koženou bundu, černé rifle, kožené boty a krátké vlasy s tmavýma brýlema.

RŠ: Takže on vidí tu oběť a v tom parku napadne jí, nebo se to stane až nějak později?

JM: On ji… Unese. Omráčí a unese ji do svýho obydlí a vlastně jí brutálně zavraždí.

RŠ: Jakým způsobem ji zavraždí?

JM: Ee… pomalu. Řezá do ní, uřezává ji prsty a další… nechutnosti.

RŠ: Jo, takže… odkrajuje jí části těla… a ona zemře nějakým vykrvácením, nebo… No a v jakém momentě končí ten film?

JM: V momentě, kdy on se vlastně… pokouší zbavovat toho těla, což se nedozvíme, jak se ho zbaví, protože tam by ten film měl skončit.

RŠ: No dobře a... co jste tím filmem chtěl říct?

JM: Chtěl jsem… mě jenom zajímalo… chtěl jsem… chtěl bych ho natočit, nebo jakoby natočil jsem ho kvůli tomu, že mě zajímalo, jak by to mohlo vypadat, že jsem chtěl… prozkoumat takovouhle, takovýto žánr filmu. Není to, jako, že bych byl nějaký psychopat, ale jenom mě to zajímá.

RŠ: Takže taková rekonstrukce a ještě zároveň, jako že vás zajímá ten žánr. Žánr teda nějakýho thrilleru nebo hororu?

JM: Přesně tak. 

RŠ: Kameru jste dělal vy, nebo?

JM: Kameru, to jsem dělal já s kamarádem, už jsem dělal pár…

RŠ: No, a když v tom kině sedíte sám teď.

JM: Ano, ano.

RŠ: Je to kino? Já nevím, vy jste řekl, že sedíte před plátnem, ale… 

JM: Tak je to spíš takový vyrobený kino mnou, protože nemůžu si asi dovolit žádné promítání v nějakém kině, takže je to spíš místnost, garáž, ve které mám pár židlí a promítám si ten film na plátně.

RŠ: Jak se vám líbí ten výsledek?

JM: Ee… velice se mi líbí, mně se na tom líbí hlavně ta atmosféra, o kterou jsem se naschvál pokoušel… hra s tím… tmavým prostředím, který jsem se tam snažil dosáhnout. A další takovéto věci. 

RŠ: No a... Tak to je dobrý, tak to se povedlo tím pádem. Když si představíte, že se na to dívá ještě někdo, jestli v tom kině… teď to neviděl nikdo další, nebo jo? Seděl tam ještě někdo další?

JM: Tak to jenom ty lidi, který se mnou spolupracovali na tom.

RŠ: A co oni tomu říkaj?

JM: Určitě se jim líbila jejich práce v tom, bych řekl. A... no, líbila se jim i práce na tom. A co by řekli ostatní lidi? Odhaduju, že by, kdyby se na to koukli, tak odhaduju, že by to mělo efekt znechucení, pokud bych zobrazil to zabíjení tak graficky, tak jak bylo zobrazeno.

RŠ: To jste chtěl?

JM: Ano, chtěl jsem to.

RŠ: To byl záměr. No dobře. Hraje tam nějaká hudba?

JM: Ano, hudbu jsem se snažil složit s přáteli a snad se nám povedla. Jsem spokojenej s ní, ale je to taková tajemnější elektronická hudba.

RŠ: Jak se to jmenuje ten film?

JM: Film se jmenuje… no asi ještě nemá název pořádně.

RŠ: A tak nějak mu říkáte ne, pracovně?

JM: Říkám… pracovně Zabití.

#19

Pavlína Adášková: Stojím v místnosti vlastně asi klasický, prostě nevím, v bílý kostce bez oken a je to vlastně místnost doplněná různejma, jako hmotou, která by se, která by byla z cukru, různá prostě forma jako cukru, mohla by to bejt taková jako vata, mohla by to bejt nějakej jako gumovej… gumová věc, anebo nějaký jako tvrdší věc a z toho by bylo vytvořený takový jako prostředí, různý jako amorfní barevný a mezitím by volně prostě stály objekty z bonbonů, který by byly vlastně jako použitý něco jako stavební materiál, vlastně by to byly takový volně stojící objekty, hodně volně jako by tvarovaný, jak jako úplně konkrétní a vlastně jsem si říkala, že…

Roman Štětina: Ještě pardon, že vás zastavím. Vy říkáte, by byly a by mohly, ale vlastně mě zajímá, jak to tam vypadá, jako, jak to… už jsem trošku zmatenej z toho, protože vlastně mě zajímá, jak to tam vypadá teď, kde stojíte, a co tam, co tam vlastně je.

PA: Jak to vypadá? Tak jak jsem říkala, že by tam mohlo bejt, no, ale tak jako…

RŠ: Takže když to shrnu, je to nějaká bílá místnost, ale není čtvercová, jsou tam nějaký tvary. Nám po čase po chvíli dojde, že to jsou tvary z cukru? 

PA: No… asi jo.

RŠ: Tvary různých forem cukru?

PA: Asi jo, no jako v ideálním světě je to prostě cukrovej, jako cukrová instalace, kdy, kde vlastně člověk, jako je vlastně tím jako pohlcenej a asi vlastně možná ta místnost není ani jako vidět. Já bych řekla, že to je zaplněný úplně.

RŠ: Takže tam ani není místo pro návštěvníka vlastně…

PA: Jo, to jo, to je, je to spíš jakoby taková jeskyně a v ní prostě jsou jako ty volně stojící objekty, tak jakoby z toho, z té hmoty, vlastně tak jako volně, jako vyvstávají. 

RŠ: A je to tak, že některý mají teda tu formu jako téměř želé, jako měkkýho cukru, některý jsou tvrdý. Jo, různí se takhle? 

PA: Jo, jo, jo.

RŠ: A vypadá to, i ty tvary jsou různý, že něco je spíš jako krápník, něco jako kulatý, nebo jak to vypadá? 

PA: Jo, je to hodně jako různorodý a přijde mi, že, nebo to prostředí je takový hodně jako amorfní, právě spíš jako nějaký jeskynní takový krápníky, ale ty samotný objekty už jsou právě spíš použitý jako z těch jednotlivejch jako bonbonů, když to jsou právě spíš takový jako stavební materiály, že to jsou takový ty jako už hotový nějaký tvary, ze kterých jakoby vyskládaný ten objekt vlastně nějakej.

RŠ: Jakou to má barvu?

PA: No bonbónovou, takovou hodně duhovou.

RŠ: Takže různý barvy.

PA: Různě barevný, no.

RŠ: Voní to nějak? 

PA: Právě tak jako po cukru, no a třeba i po nějaký vanilce, jako v cukrárně vlastně asi, no.

RŠ: Velký je to jak asi, celkově, ta instalace? 

PA: No tak, ta která zaplňuje tu místnost, tak to je vlastně jako po celých těch čtrnáct, takže to je vlastně jako velikost tý místnosti, a ty jednotlivý objekty jsou si myslím, tak do velikosti člověka.

RŠ: Dá se to nějak třeba olíznout? 

PA: Jo, to by bylo asi nejvíc ideální ochutnat, kdyby se to dalo ochutnávat. Ještě jsme v ideálním světě, ten cukr vlastně by nelepil. To mě na tom vždycky štve totiž hrozně. 

RŠ: No, my jsme v ideálním světě. To vlastně záleží jenom na vás, jak to vypadá a jak to vlastně třeba má působit, jako když tam stojíte, předpokládám teda, že vy jste autorkou tý instalace, že vy jste to vytvořila, tak jak by to mělo vlastně působit na diváka, když tam přijde?

PA: Ano. No jako takovej jako mimozemský prostor, kde je vlastně najednou osvobozenej od takových těch všedních věcí, kdy vlastně najednou se může stát třeba tím dítětem, a tak jako bezbřeze tam nějak jako bejt.

RŠ: Jsou tam nějaký návštěvníci už?

PA: No asi jo, ale tak jako jeden, dva, je to takový hodně… málo navštěvovaný spíš takový klidný. 

RŠ: No uždibujou, nebo ne?

PA: No spíš tak jako se seznamujou s tím prostředím, a tak tam jako seděj a koukaj.

RŠ: Přilepí se na bonbony.

PA: No právě ideálně nelepí, no to je jako jedinej faktor, kterej by mě tam asi štval.

RŠ: Jasně… ten váš cukr vlastně nelepí.

RŠ: No, nelepí. Ale nevím, jestli by pak ty bonbony byly dobrý vlastně, kdyby nalepily, no.

RŠ: No, a když ho ochutnáte, tak… jaký jsou ty bonbony?

PA: No, já si strašně těžce dokážu představit něco jinýho, než co prostě znám, no takový ty bonbony prostě všechny možný, jako měkký maršmelouny a tvrdý cucací a gumový a všechno.

RŠ: No tak jo, tak já moc děkuju, jak se to jmenuje, to dílo ještě, vlastně?

PA: Dokonalost cukru.

RŠ: Dokonalost cukru. A rok vzniku?

PA: No dneska.

RŠ: Takže 6. 12. 2021.

PA: Ano.  

RŠ: Dobře, jak dlouho to tam bude?

PA: No asi nekonečně ideálně, no. 

RŠ: Super, tak zveme na návštěvu. 

PA: Jo, určitě.

#20

Viktor Švolík: Myslím, že to je to místo, který putuje… pluje nějakým určitým… ne nepluje, ale jede na kolejích… je to ve vlaku a každý, kdo by chtěl to dílo vidět, tak musí nastoupit s tím dílem do toho vlaku a musí s ním putovat dál… po těch kolejích. 

Roman Štětina: Jo, takže jsi ve vlaku teď.

VŠ: Takže jsem ve vlaku, přesně tak. Takže vlastně vagon, je to normální vlak, normální vagon. Je normálně vidět z okna. Akorát teda není úplně jistý, kam teda v podstatě jede. Je to vlak, kterej nemá vždycky tu stejnou destinaci. Co se týče toho díla, tak… tam jich je teda víc akorát. Je to je to vlastně podle mě… dílo, který vyžaduje dlouhý přemýšlení nad tím, co vlastně to dílo znamená, napojení na to, na tu cestu tím vlakem a napojení na to…

RŠ: No, Viktore, možná začneme tím, jako když…. Vidíš ho před sebou to dílo?

VŠ: Jo.

RŠ: Jak to vypadá? Má to nějakou formu? Nebo… co to je?

VŠ: Má to, má to…

RŠ: Co ti to připomíná?

VŠ: Ehhh…

RŠ: Ježiš, já jsem napjatej…

VŠ: Já poměrně taky, každopádně ta forma by měla být… 

RŠ: Měla?

VŠ: No dobře, je. Takhle… když jedeš ve vlaku, máš takovou palubní desku, kterou mají některý vlaky, tak si myslím, že ta, vlastně ta palubní deska je něčím vlastně napojená na ten vlak. Jako…

RŠ: Ty jsi normálně v tom v kokpitu jo, v té strojovně?

VŠ: Ne, ve strojovně, ale například ty jako modernější vlaky mají už takový ty, jakože mají na sedačce televizi, mají tam sluchátka a mají takovýhle různý přístroje, který vlastně nějak čerpají energii z toho vlaku a jsou vlastně plný nějakých jako doprovodných nějakých programů a různých takových jako věcí, který by tě měly zabavit tím vlakem

RŠ: Zábavní terminál. 

VŠ: Přesně tak. Já si myslím, že vlastně to dílo se skrývá v tomhle terminálu a v některých vlacích vlastně, že jo, rozdávají i sluchátka, jako v RegioJetu, takže jakmile ty vlastně tam máš sluchátka k tomu, tak když si je nasadíš, tak vlastně můžeš slyšet zvuky toho vlaku. 

RŠ: Tak možná bych tě, Viktore poprosil, asi si je nasaď, ty sluchátka, a popisuj mi, co tam slyšíš teda.

VŠ: Aha. Slyším… no slyším. Je to jenom zvuk. Co se týče sluchátek, tak tam je jenom zvuk. Je to zvuk kolejí a těch mohutných kovových kol, na kterých já jsem… vlak vlastně jede. Jsou to zvuky ostatních kupéček. Ostatních. Vlastně takový jako tlumený zvuky rozhovorů těch dalších lidí v tom vlaku. Všechno se prolíná do sebe, takže to je taková velká koláž. Která vlastně doprovází celou tu cestu.

RŠ: Je to aktuální přenos nebo nějakej záznam?

VŠ: Je to aktuální přenos.

RŠ: Fajn, takže tam musí být rozmístěný nějaký mikrofony, který to snímaj.

VŠ: Přesně tak. 

RŠ: A vlastně se ti přenáší takováhle audiostopa cesty.

VŠ: Je to, řekl bych, že to jsou různý typy mikrofonů. Některý, který snímají vibrace v materiálech. Některý, který například jsou nad tím kupé, ale nedokážou zaznamenat přesně to, o čem se baví ty lidi v tom kupé, ale dokážou zaznamenat, že tam nějaký rozhovor probíhá, že se tam například někdo směje nebo někdo jí, a tak dál. Že tam zkrátka nějak jako existuje život.

RŠ: Jmenuje se to nějak?

VŠ: Myslím, že ne. Nejmenuje se to nijak, je to, nikde to není, je to vlastně tak schovaný, že… Je to, je to… Nemůže mít název, nemůže to prostě, nemůže to být přiznaný na autora, nepřiznaný název, je to prostě zabudovaná součást toho vlaku. 

RŠ: Chápu, takže ani nevíme, jestli je to umění vlastně.

VŠ: Může to být chyba, může to být chyba toho zábavního kanálu, ale nevíme, že to je umění…

RŠ: Chápu, no ty jsi říkal ale, že těch věcí tam je víc kolem tebe, co vypadají jako umění, nebo aby mohly být. Co třeba ještě?

VŠ: To je pravda. To kupé, v kterém sedím je plný nějakých zvláštností. Například ve vlacích se obyčejně nepotkáváš s kytkama, zatímco tohle kupé je poměrně prorostlý. A (není rozumět) vlastně na prostory, různých, jako těch zrcadel, kde jsou, ale například… televizory. Televizory, který zase snímají různý prostory toho vlaku. Ale u nich už není jasný, jestli vlastně snímaj to samý, jako ty mikrofony. Takže vlastně snímají zase něco trošku jinýho, ale doprovází tu poslechovou část toho vlaku. Takže se dá vlastně říct, že celý to kupé je v něčem, že dohromady vlastně tvoří to dílo.

RŠ: Takový prazvláštní jako security room toho vlaku.

VŠ: Jojo. Vlastně to tak to tak může vypadat… 

RŠ: Chápu, chápu dobře, tak jo, kam jedeš?

VŠ: Kam jedu? Já nevím.

RŠ: A odkud? To víš alespoň?

VŠ: Z Prahy, z Hlaváku.

RŠ: A teď, když se podíváš z okna, vidíš co?

VŠ: Vidím pole, jenom pole.

RŠ: Minulé stanice, pamatuješ si?

VŠ: Myslím, že to byly Pardubice.

RŠ: Dobře tak jo, tak přeju ti šťastnou cestu. 

#21

Roman Štětina: Jirko, kde seš? A u čeho stojíš, nebo co je tím dílem?

Jiří Kaňák: Uuu, ty jo, tak teď jsi, teď si mě docela do toho hodil takovou bombu. Já to mám, jako to moje dílo je hrozně obrovský, takže já stojím, jako… stojím ve strojovně. 

RŠ: Ve strojovně toho díla?

JK: Jo.

RŠ: Víš, jak to dílo vypadá, nebo máš nějakou představu?

JK: Já to mám určitě. No jsem ve strojovně. Víceméně je to taková, jako je to taková pulsující strojovna. Není to jako současná strojovna jako strojovna, kterou by si člověk představil jako třeba 700 let dopředu. Jo, že tam pulsujou nějaký dráty a takhle, ale je to tam jako hezký, není to tam nějak jako super futuristický, je to tam prostě jako takový útulný, až na to, že to tam jako tak všechno pulsuje a do toho tam jsou takový skleněný trubky. A tímhle lezou mravenci všude možně, kam se jim chce. Je jako kdyby bílý ostrý světlo, ale všude jinde, než jsem šel do té strojovny, tak bylo takový to žlutý teplý příjemný světýlko domácí.

RŠ: Vydává ta strojovna nějakej zvuk?

JK: Jenom tak jako pulsuje jako… Možná spíš jako třeba jako mikrovlnka, když si člověk dělá něco v mikrovlnce. Tak, tak nějak to tam hučí.

RŠ: No, tak vidíme mravence. Odkud, kam jdou ty mravenci? 

JK: No tam vedou trubky, je jich tam asi osm v tý strojovně. Jo, a vedou z jedný zdi do druhý, ze stropu do země. Jedna vede jako napříč celou místností. Jo, jakože ty trubky tam jsou tak, aby prostě ti nepřekážely. Ale aby sis jich prostě všimnul hned, jak tam přijdeš. Taky, že jsou jediný, jako hned na nich poznáš, že tam do té strojovny nepatřej. Jsou to jako prostě skleněný jako trubky, ve kterých se furt něco hejbe a ta strojovna tím, jak pulsuje, tak je jinak naprosto nehybná… jako tím, že to jede jako na nějakou, na nějaký reaktor nebo na něco takovýho.

RŠ: V těch trubicích jsou jenom mravenci nebo ještě něco, nosej ty mravenci nějaký větvičky, břemena jako obvykle nebo jsou úplně bez... ?

JK: Ne, ne, ne, jsou tam jenom ty mravenci. Nic nenesou.

RŠ: Dokážeš něco ovládat z tý strojovny?

JK: Ne.

RŠ: Jo, takže seš tam jenom na pozorování. 

JK: Já jsem, jak jsem šel hledat toaletu a skončil jsem ve strojovně.

RŠ: Dobře, no a tak, když vyjdeš z té strojovny, tak vidíš co? Nebo kam můžeš dojít?

JK: No, můžu dojít buďto zpátky do svého ateliéru, z té strojovny, nebo můžu dojít do ateliéru někoho z jiných lidí na tomhle patře konkrétním a případně se můžu vydat po točitých schodech, nebo do výtahu do nějakýho jako rekreačního centra, který mám jako v tom místě, kde jsem, anebo se tam můžu jít podívat třeba jako do galerie, která zabírá jednu třetinu toho jako celýho prostoru, kde jsem.

RŠ: No, když vyjdeš ven, můžeš vyjít teda ven, jako z toho díla, no a podívat se na to dílo nějak jako v kuse, nebo to nejde?

JK: To nejde.

RŠ: Hmm.

JK: Ale jako můžeme třeba přijít ke stojánku, kde mám popsaný to dílo.

RŠ: Jo, jasně, no tak já bych tě poprosil, jestli bys šel k tomu stojánku a přečetl to teda. 

JK: Určitě tak já teda si jdu k tomu stojánku. Vidím papír, který je celej černej. A nahoře na tom papíru, je krychle jakoby vytisknutá krychle, měděná vyleštěná měděná krychle. A je úplně obrovská nebo jako na tom papíru je jako zmenšená, ale je mi jasný, že je jako obrovská z toho… z toho printu.

RŠ: Jo, jako model velký krychle vlastně nebo…

JK: Přesně tak. 

RŠ: Nebo model, spíš nějakej nákres.

JK: Model velký měděný krychle. A... a v popisu toho díla, tak se jako pomalinku dozvídám, že ta velká krychle měděná, tak pluje vesmírem a víceméně funguje jako samostatná kolonie pro lidi.

RŠ: A počkej… ty to tam máš napsaný ten popis? A můžeš ho přečíst?

JK: Ty jo, můžu to zkusit přečíst, ale… jo, jo, můžu to zkusit přečíst… 

RŠ: Tak to přečti. 

JK: Když mi dáš chvilku, tak já ho přečtu. To si nejdřív musím trochu promyslet. No…

RŠ: Proč? Tak normálně čti.

JK: No ono je těžký jako číst, jako takhle jenom, když si člověk představuje ten papír s textem…

RŠ: Počkej, já myslím, že tam stojíš normálně, že prostě normálně máš papír tak…

JK: Jo, no tak jo, tak já ti to teda přečtu.

RŠ: Můžeš pomaleji klidně, no asi je to nějak nečitelný trošku, nebo co?

JK: No, já se tam tak trochu jako klepu zrovna.

RŠ: Je ti zima?

JK: No, no. Tak… já teda začínám číst: Vítejte v Kostce. Kostka je galaktická kolonie určená jen a pouze pro lidi, kteří chtějí tvořit. Kostka tak funguje jako uzamčený ekosystém, který pouze pohlcuje, ale nic nevydává. Pokud se přidáte k nám do naší komunity v Kostce, bude vám poskytnuto veškeré… bude vám poskytnut veškerý prostor, veškeré prostředky pro plnohodnotný život a úspěšnou uměleckou kariéru. Po skončení našeho… nebo ne po skončení, ale po tom, co se rozhodnete, že už vám vaše umělecká kariéra skončila a budete chtít se svým lidským životem skončit a propojit se s Kostkou v posmrtném životě, vás za pomocí kolektivního rituálu vhodíme do obrovského mraveniště, které se nachází v jedné třetině naší lodi a budete tak sežrání mravenci, kteří potom chodí po lodi a vytváří tím… a vytváří tím pulsující krychli inspirace uprostřed vesmíru. 

RŠ: To je celý? 

JK: To je celý, to je takhle, jo, skoro celý.

RŠ: Takže to je, jestli to dobře chápu, nějakej dopis pro… takový zvací dopis, vlastně.

JK: Přesně tak.

RŠ: No, a abych si to nějak ujasnil, tak ty jsi jeden z účastníků, nebo jsi autorem tý Kostky?

JK: Já v tý Kostce jsem jako účastník už… Tam nemůžeš bejt uvnitř jinak než jako součást.

RŠ: A víš, kdo ji stvořil, nebo se to neví? 

JK: Už to nevím. Už je to tam tak dlouho, že už to nevím.

RŠ: No fajn no a jak se cejtíš, Jirko?

JK: Já se cítím jako hrozně jako krásně v tý krychli. Pro mě to tam je úplně jako super. Já jsem jako šťastnej, že tam můžu bejt takhle.

RŠ: Jak dlouho tam seš už?

JK: Už tam jsem dlouho, už ani nevím, jak dlouho. My tady nevedeme jako kolektivní čas. My si jenom tak všichni jako říkáme, kolik je asi tak pocitově hodin mezi sebou.

RŠ: Takže ani nerozeznáš den a noc. 

JK: Ne. Tady ani nejsou okna nikde.

RŠ: Ani… a víš, v jaký části vesmíru pluješ, přibližně, nebo to taky není úplně…

JK: Ne, ne, já občas to úplně zapomenu na to, že pluju jako vesmírem. 

RŠ: Pamatuješ si, jak ses tam dostal, nebo ani to ne?

JK: To si pamatuju… jenom, že jsem se sem chtěl dostat, a tak jsem šel jenom noc spát a probudil jsem se tady.

RŠ: No a jak se k tobě dostal ten dopis?

JK: No o tom já jsem věděl, to je jakoby… v té… jako v tý době, kde teďko jsem, tak je jako normálně veřejně známá věc, že takováhle kostka je. To se jako ví.

RŠ: Ty voláš z budoucnosti jo? 

JK: No. 

RŠ: Aha, jasně, jasně. Rok je jakej asi, nebo…?

JK: Rok je…

RŠ: Jako chápu, že teď ty nevíš přesně, jakej je čas a něco jako uteklo a tak… 

JK: Když jsem jako naposled kontroloval čas, tak byl rok 2730.

RŠ: A jenom, abych to shrnul, tak ty vlastně v tý Kostce můžeš zažít jako naplněnou uměleckou kariéru, kterou tu ty teď zažíváš. Jakmile se potom rozhodneš, že už seš naplněnej, že to stačilo, tak to můžeš ukončit tím, že… vlastně přenecháš své tělo mravencům. A splyne s Kostkou? 

JK: Víceméně. Ty tam můžeš jako zažít v tý Kostce nebo já jsem tam šel třeba za tím, abych si tam jako prožil ten plnohodnotný, ničím nerušenej, jenom kreativní čas, kde jako by ti to poskytuje všechno, co ty potřebuješ od nějakýho materiálu, rekreace, prostoru, nástrojů, je to tam jako obrovský nebo tady to je teda obrovský, takže všechno, co si člověk vymyslí, tak tady jako stvoří a ve chvíli, kdy už mi to bude stačit, nebo ve chvíli, kdy už mi jako nebude stačit jako ta moje lidská schránka, tak se všichni sejdou z Kostky. Tady sejdeme se v obrovský hale. A já se tam rituálně se všema rozloučím a potom půjdu jenom s dvouma jakoby delegátama Kostky do toho velkýho mraveniště, který tady máme. 

RŠ: Jo, takže ono nejde ani tak o kariéru jako o ten pocit nějakýho tvoření. Ten si jako naplno zažít, ten tvůrčí proces nerušený.

JK: Přesně tak.

RŠ: Hele, a ještě se tě zeptám, abych měl jasno, ty vlastně ta díla, která tvoříš v té Kostce, tak ty jsou dočasná, nebo uchovávají se někde, nebo jak to vlastně potom, jaký je ten jejich další život těch děl, vidí je někdo další. 

JK: Ty… je uchovávají v galerii tý Kostky a v depozitáři tý Kostky, neopouští vůbec stěny tý Kostky. Všechno zůstává uvnitř. A jsou věčný.

RŠ: Na jaký dílo, který si tam vytvořil, seš nejvíc pyšnej nebo z jakýho máš největší pocit naplnění?

JK: To je to je dobrá otázka, já jsem tady vytvořil hned několik děl. Ale dílo, ze kterýho mám největší naplnění, to je asi…

RŠ: Nebo třeba dílo, na kterém aktuálně pracuješ?

JK: No, já jsem tady… mám tady jako v galerii Kostky, tak mám přímo vyčleněnou místnost, a to je místnost, kterou jsem si poupravil tak, že z jedný strany místnosti do druhý lítají jakoby malý ocelový projektily, 2 cm prostě jako tlustý, jako hranoly a lítají všude možně, ale když tam člověk vstoupí, tak se mu začnou jako vyhýbat. A to jsem tam… To je jakoby to, k čemu jsem došel tady po několikaletém bádání v Kostce.

RŠ: Jak tomu říkáš tomu dílu?

JK: Říkám tomu Nebezpečná místnost.

RŠ: Dobře. Takže site-specific?

JK: Jo, jo, jo. Site-specific uprostřed vesmíru.

#22

Ema Bartošová: Jsem na místě, který znám, ale nemůžu si vybavit, odkud. Je tam tma a vlastně se moc neorientuju, co to je. 

Roman Štětina: Takže je ti tam příjemně,

EB: Jo, ale vím, že to asi není dobrej způsob. 

RŠ: Dobrej způsob? 

EB: Dobrej způsob toho, aby mi bylo příjemně. 

RŠ: Jo, prostě je to neznámý místo, není to vyloženě tak, že by ses bála, ale je to...

EB: Je to úkryt nějakej. 

RŠ: Je to úkryt. Takže je tam tma, jak je to velký, asi?

EB: Záleží na tom, jak chci, aby to bylo velký, buď to můžu vnímat a může to být obrovský, anebo se toho můžu bát a potom se to stahuje 

RŠ: Zajímavý. A je tam ještě něco kromě tý tmy? 

EB: No jsem tam já. 

RŠ: A slyšíš něco, nějakej zvuk? 

EB: Záleží, jak dlouho tam jsem...

RŠ: No, tak když se teď zaposloucháš, zklidníš, tak co slyšíš?

EB: Slyším ticho, který ale se mění v pomaleji hluk, táhlej, neurčitej a já se ho snažím nějak vědomě korigovat, aby to nebylo nepříjemný a občas se daří, občas ne. Záleží, jak moc se člověk soustředí nebo já. 

RŠ: Takže ticho, který se mění do nějakýho táhlýho zvuku? 

EB: Ano.

RŠ: Jak ten zvuk zní?

EB: Hluboce a klidně, ale je hodně vytrvalej. 

RŠ: Má to nějakou vůni?

EB: Nic moc necítím. 

RŠ: A když je tam tma, tak je ta tma úplná. Nebo vidíš něco málo skrz tu tmu? 

EB: Záleží, jak dlouho tady jsem, a když jsem tady chvíli, tak je úplná tma, a když jsem tady dýl, tak záleží na tom, co všechno chceš vidět. 

RŠ: No, tak dejme tomu, že už teď tam nějakou chvilku seš, už si chvilku povídáme, tak co tam tak jako prosvítá za tvary nebo... 

EB: Tvar asi vyloženě ne, ale vidím nějaký světlo, který mě někam vede a dává mi možnost odejít. 

RŠ: Jak vypadá to světlo, jakou má barvu?

EB: Bílou. 

RŠ: Bílou. Ostrou? 

EB: Ne tlumenou. 

RŠ: Bílou tlumenou, takže tě neoslepuje spíše tak naviguje tou tmou. 

EB: Ano

RŠ: No, a tak jdeš za ním?

EB: Já nevím, jestli chci, ale asi tam půjdu.

RŠ: No, tak tam jdeš? 

EB: Jdu, ale je to trochu náročný, protože je furt daleko. 

RŠ: A když děláš kroky, slyšíš něco? 

EB: Ne, protože furt vnímám hodně ten táhlý zvuk, ale čím víc věřím tomu, že se dostanu do toho světla, který furt uniká, tím míň ten zvuk je a slyším víc kroky. 

RŠ: No, a když dojdeš k tomu světlu? 

EB: Tak jsem najednou venku.

RŠ: A můžeš to popsat, jak to tam vypadá?

EB: Jsem normálně ve svém životě zpátky, stojím někde v nějaký místnosti a asi musím vlastně přemejšlet, jestli jsem byla vůbec uvnitř. 

RŠ: Co ten zvuk táhlej, tlumenej?
EB: Odešel. Je ticho. 

RŠ: Jak se cítíš? 

EB: Zvláštně. 

RŠ: Můžeš to nějak rozvést? 

EB: Jsem znejistěna, vlastně musím přemejšlet, jestli se to vůbec stalo, anebo to byl sen nebo vlastně jako co to bylo, ale čím dýl jsem venku, tím víc se probírám, a tak. 

RŠ: Když se otočíš a podíváš, tak vidíš co?

EB: Vidím něco velkýho a dá se tam jít, ale vlastně je to dost těžký a nevím, jak se tam dostat, nebo jak jsem se tam dostala. 

RŠ: Je to nějaký otvor? 

EB: Jo, ale přijde mi to už teď nemožný tam vlízt. 

RŠ: Má to nějaký název? 

EB: Zatím ne.

RŠ: A rok vzniku? 

EB: 2022

#23

Roman Štětina: Jirko, kde jsi a co vidíš?

Jiří Klimenta: Jsem ve vesmíru. Jsem na nějaký kosmický stanici, která se otáčí okolo Země, ale asi v podobný rychlosti. Vidím vlastně celou planetu z jednoho úhlu a vidím tam ty kontinenty a vidím tam to své dílo, což je vlastně takový redesign celý planety. Ten můj zásah je, že jsem do kontinentu vytvořil vlastně jako pásy stromů nebo vlastně tak hluboký lesy, že jsou vlastně jako vidět až jako z vesmíru. Asi jsou to hodně jako hustý lesy, že pak to vypadá jako takový jako linie, který tam vlastně dělaj jako obličej tý planetě a ten obličej se jako mračí a je to vlastně takovej ten jako úplně basic smajlík až na to, že se mračí a pod levým okem má slzu... nebo ne, je to pravý oko, je to pravý oko, ta slza je někde, vlastně... že se táhne vlastně asi přes Asii někde, ale to jako nemá význam. Jde jenom o to, že to jako dotváří toho smajlíka prostě. 

RŠ: Takže jestli to chápu správně, tak je to širokej, hustej pás lesů nebo stromů, který jsou vysázený na těch kontinentech. A když se na to koukáš z dostatečně velký dálky, tak vidíš, že jsou vysázený ve tvaru smajlíka, kterej se mračí a teče mu slza na pravém oku.

JK: Je to tak. 

RŠ: Co je to za stromy? 

JK: No, já jsem se snažil vybrat stromy, který jako endemitický pro ty oblasti jednotlivý, ale taky jsem se snažil, aby ty endemity měly nějakou návaznost, aby mi to tam dělalo jako takový hezký gradienty a ta linie byla i barevně zajímavá, ale jsou to stromy místní, který by teoreticky mohli podpořit místní zelený zóny. Jsou to nepřerušený pásy, který prostě jdou skrz všechny silnice města a všechno a úplně to tam krásně jako přetvářejí znovu v les.

RŠ: Jak ten pás musí být asi širokej, aby byl vidět takhle z vesmíru? 

JK: Já si myslím, že tak třeba 100 km? Je to tak 100 kiláků, no. To bude 100 kiláků. 

RŠ: A je to několik odstínů zelený, ale nejen zelený, protože se různě mění roční období... 

JK: Přesně, máš takový ty tmavě zelený, pak to vlastně světlá postupně a pak, že jo, tam je to vlastně jako úplně světlý až jako do takový béžový a pak to zase jako jde do zelený, ale to jako, co jsem já neřekl, což je podstatný, že ty pásy jsou jenom jako na kontinentech, že ono vlastně, aby to dělalo toho smajlíka a bylo to jako vizuální, tak jsem musel pracovat jenom na těch jednotlivých kontinentech, takže jedno oko je vlastně Amerika, druhý oko jako, že jo, východ Evropy. Pak je tam ta slza a vlastně jako v Africe ta pusa, takže je to vlastně trochu jako nakřivo, ale jako vlastně je to dost vizuálně jako jasný.
RŠ: A když se přeneseš dolů mezi lidi, který s tím žijou, s tím tvým dílem, tak co na to říkají? Máš na to nějaký reakce?

JK: No, byly na to tvrdý reakce proto, že občas ten zásah byl docela brutální, jako přece jen to byl prostě najednou les nebo takovýhle pás skrz třeba jako město a tak, ale snažili jsme se v průběhu jako tý tvorby zařídit tak, aby to přineslo více jako užitku než toho rozmrzení se, proto jsme pracovali v tom, aby ty města to jako nepohltilo, aby se nemusel vybourat pás města a postavit se tam les, ale spíš, aby ty kusy jako zástavby, který jsou teď součástí toho lesa, jako furt fungovaly. Až na to, že jsou v tom lese. V tom jako hustým, zeleným nebo jako v tom endemitickym, přírodním lese. Ale jako ty reakce byly docela dramatický bych řekl, ale myslím si, že už se s tím docela lidi sžili, no, že už jako, že to vlastně oceněj, že si uvědomili prostě něco. Uvědomili si, že je nějaký důvod, proč je ta vlastně planeta jako smutná.

RŠ: Ptali se ty lidi, proč se ten smajlík mračí? 

JK: Já myslím, že to věděli celou dobu. Byla to prostě velká akce. Nebyl snad nikdo, kdo by o tom nevěděl. A ono je stačilo jen pošťouchnout a uvědomili si, že ten les je vlastně asi to, co chtěj. To, jak by možná ta planeta mohla vypadat celá. Že já si myslím, že ten cíl není to udržet v tomto stavu, aby to byl navždycky smajlík, ale ten cíl je, aby ten smajlík vlastně zmizel, ale v jiný jako vegetaci, aby to zarostlo celé.

RŠ: Takže to dílo vlastně bude hotový v momentě, kdy přestane bejt čitelný? 

Já si myslím, že jo. Já tomu nechávám volný průběh, jak s tím lidi naložej, je to takovej symbol, je to takovej prvek do planety, kterej se tam stal.

RŠ: Fajn, jak se to dílo jmenuje? 

JK: No, to dílo se jmenuje... Ono se mě to hodně lidí ptalo, ale vlastně jsem jim nikdy moc nedovedl říct, jak se jmenuje, takže se tomu začalo tak jako říkat mezi lidma, začalo se tomu říkat Smutek, začalo se tomu říkat Planeta pláče, to se mi docela líbí a začalo se tomu taky říkat Ten dlouhej les, co se tady objevil, protože jsou z toho docela zmatený ty lidi. 

RŠ: A rok vzniku? 

JK: Vzniklo to v průběhu... no jako samozřejmě prostě obří tým lidí v řádech statisíců, protože jsou do toho nadšený. Trvalo to asi 25 let a vernisáž, ta planetární, ta byla někdy 2200. Ne, ne, ne, to ne, to je, pardon, 2028. 

#24

Roman Štětina: Báro, kde jsi a co vidíš před sebou? Co je tím dílem?

Barbora Koblasová: No. Je to black cube, není to žádný white cube a uprostřed je taková velká svítící věc, ale zatím jsem daleko, takže úplně nevím, z čeho je vyrobena a jak přesně vypadá. 

RŠ: Takže stojíš v nějakém šeru, v nějaký tmě, ale vidíš nějaký zdroj světla,

BK: Mhmm...

RŠ: Ten black cube, jak je asi velký? Dokážeš to říct? 

BK: Je to tak... myslím, že je to tak asi 300 m², má to takovej jako brutalistní charakter. 

RŠ: Jasně. Takže nějakej beton, jo? 

BK: Jo. Působí tak jako těžkopádně, ale vlastně ta věc uprostřed působí jako vlastně étericky. 

RŠ: Vydává nějaký zvuk?
BK: Takovej bílej šum. 

RŠ: Bílej šum. 

BK: Jako když je člověk v letadle... 

RŠ: Konstantní hluk. Dobře. A můžeš jít blíž? 

BK: Jo. 

RŠ: Tak jdeš blíž...

BK: A když se přiblížím blíž, tak vlastně nevidím ten zdroj světla jako takový, protože vypadá, že je asi uvnitř toho objektu a pravděpodobně je to tvořený z materiálu, který to světlo jako nese, takže nejde vidět samotnej zdroj a připomíná to velkou světelnou kouli. 

RŠ: Jakou barvu má to světlo? 

BK: Je to vlastně taková... působí to jako, kdy si člověk baterkou prosvěcuje prsty, takže taková jako oranžovočervená, ale vlastně taková jako světlejší, protože tam není tolik hmoty, jako je třeba právě v prstu. 

RŠ: Pulsuje to nějak, je to stabilní. 

BK: Tak to tak jako švitoří nebo jak to říct, chvěje se to podobně s tím zvukem právě. 

RŠ: Vydává to nějaký teplo? 

BK: Teplo to nevydává, ale člověk z toho má pocit tepla. 

RŠ: Jaký ještě z toho máš pocit?

BK: Pocit, že se člověk dívá vlastně na něco živýho. 

RŠ: Jako nějakej tvor?

BK: Vlastně takovej pocit, jako že se tam má v tom něco zrodit, že tam jako by stoupá napětí a člověk vlastně čeká, co ten objekt jako udělá, jestli se rozlouskne nebo vzlétne nebo praskne. 

RŠ: Můžeš mi ještě popsat ten tvar jednou. 

BK: Ten tvar je vlastně taková jako pravidelná koule, která působí ale vlastně tak jako organicky, jako že je místama vlastně nepravidelná.

RŠ: Takže takový vajíčko trošku. 

BK: Přesně tak... člověk si připadá, jak když se dívá třeba... buď na nějakou planetu, ve které se dějou nějaké procesy, anebo že se dívá třeba na lidské vejce... jako ženské vajíčko, kdy čeká, kdy přijde spermie a vlastně dojde k oplození. Nebo vlastně na planetu, která je těsně před výbuchem, takže člověk čeká, co se s tím bude dít. 

RŠ: A stane se něco? 

BK: To nevím. Zatím čekám. Zatím se nic neděje, ale občas to trošku... občas trošku zhasne to světlo. Víc a víc, ale zatím se úplně nic neděje. Ale zesiluje zvuk. 

RŠ: Ona ta koule jako by levituje nebo...

BK: Ona vypadá, že levituje, ale myslím, že je na něčem připevněna. 

RŠ: Můžeš tam sáhnout? 

BK: Ne, ale když se toho člověk dotkne, tak ten materiál je překvapivě měkký. 

RŠ: Jak to působí, ten materiál, co to připomíná? 

BK: Připomíná to vlastně jako silikon nebo lidskou kůži, takovej soft materiál, měkkej. Je to příjemný, ale nehřeje, což je trošku zklamání. 

RŠ: No, dobře, no, a takže nic dalšího se neděje?

BK: Nevím. Myslím, že se víc asi děje ve mně, když se na to dívám, než v tý samotný věci.

#25

Roman Štětina: Petře, kde jsi, co vidíš před sebou? Jak vypadá to dílo? 

Petr Kolmáš: No, já si to představuju jako nějakou takovou vanu, nějakou nádobu, která nevím, jestli má jako úplně nutně nějaké pevné hranice, nevím, jestli je pevně ohraničená, ale je v ní nějaká taková rosolovitá hmota, která, nevím, jestli má úplně nějaký konkrétní tvar. A je tam tohle, no... 

RŠ: Jakou barvu má ten rosol? Jakou strukturu? 

PK: Je průhledný, takovou spíše transparentní, ale vlastně si nejsem jistý tou barvou, že to podle mě není pro tu věc důležité, protože se to nějak samo potom promění. Že jsem si říkal, že by to mělo být nějakým způsobem interaktivní pro toho člověka, který by se na to třeba podíval, nebo pro nějaké zvíře nebo pro nějakou bytost a až potom by to nabývalo nějaký jako... 

RŠ: A jak je to, jak je to interaktivní? Co to dělá, když se na to podíváš – teď seš u toho ty, tak jak to reaguje? 

PK: Já jsem chtěl, aby to reagovalo spíš dotekem. 

RŠ: Tak se toho dotkni. 

PK: Jakmile se toho dotknu, tak mi to nějakým způsobem předá nějakou svoji informaci. Paměť třeba nebo nějaký svůj sen třeba. 

RŠ: Tak jestli se toho teď můžeš dotknout a popsat, co ti to předalo. 

PK: Jsou to takové nějaké barevné, barevné plochy, zároveň taková nějaká jakoby obklopující tekutina asi kolem mě a mám pocit, že to je nějaký oceán nebo je to nějaká paměť vody třeba nebo... 

RŠ: Takže to nejenom vidíš, ale i to cítíš kolem sebe? 

PK: Jo. 

RŠ: A slyšíš něco?

PK: No, já to neslyším, ale mám podobný pocit, jako když třeba poslouchám ve sluchátkách nějakou dobře vymastrovanou elektronickou hudbu nebo jsou to takové jakoby nějaké jehličky, které jako by se do toho těla opírají, je to spíš takhle na tom povrchu, ale nějakou jako přímo zvukovou informaci nemám. Spíše jako takovou haptickou, ale je to tomu zvuku docela podobné, akorát to nemám v hlavě, ale na tom povrchu toho těla asi. 

RŠ: Chuť cítíš? 

PK: Ne, chuť necítím. 

RŠ: Vůni? 

PK: Vůni taky ne. Ono to je fakt jenom najednou... je to spíš takový jako pocit zmizení toho okolního prostředí. A na chvilku, kdy se toho můžu dotknout, mi to vytvoří nějaké svoje prostředí... prostě, že mě to zavře do takového nějakého kokonu té svojí paměti, která je nejspíš nahraná asi... jsou to takové jakoby VR brýle bez VR brýlí a prostě nějaký takovýhle jakoby virtuální prostor, který něco vypráví. 

RŠ: Ještě mi pověz, co se stane, když se tam člověk naloží celej do tý vany?

PK: Si myslím, že... no, to je otázka... Nebezpečné to, to podle mě nebude, spíš možná jako to bude větší zátěž na psychiku. Že to může být přehlcující, ale fyzicky nebezpečné by to být nemělo. Ono to spíše vytváří skutečně nějakou iluzi, iluzi těch věcí okolo mě. Spíš je důležité, kterou část těla do toho ponoří. Vzhledem k tomu, že na různých místech je kůže jinak tlustá nebo některé části jsou citlivější a některé zase takové drsnější a možná zkostnatělejší. Takže to jsem nezkoušel popravdě, ale myslím si, že by to mohlo mít nějaký vliv na výstup. 

#26

Roman Štětina: Juro, kde stojíš a co vidíš před sebou, co je to dílo? 

Jura Piršč: Jsem na náměstí, jsem na Václavském náměstí a nade mnou je něco, co už vlastně jako bylo předtím už párkrát uděláno, ale jde o dronovou show. Prostě spousta malých světelných dronů různobarevných a jsou vlastně, jestli jsi viděl někdy Den nezávislosti, jak tam nad tím vlastně Bílým domem stojí to velký UFO, tak je to vlastně do tvaru UFO, ale je to obrovský cookie, sušenka. Něco, co na internetu vlastně totálně ignorujeme a často si to odklikneme, aniž bysme nad tím více přemýšleli. To jsou vlastně cookies, což umožňuje stránkám prodávat naše data ostatním firmám nebo si je jenom prostě nechávat pro svoje reklamní účely a podobně a celá tady tahleta light show by byla vlastně tady přesně o tom, o focení lidí na náměstí, focení politiků v budovách a celé to má vlastně... jak to říct... je to o narušení soukromí. 

RŠ: Ještě, abych si to dobře dokázal představit. Těch dronů je víc a oni jsou shluklí do podoby toho cookie? Jak to přesně vypadá? 

JP: Ano, je to vlastně taková relativně nová technika. Myslím, že z roku 2014, nejsem si jistej. Já jsem se nedávno díval na to na wikipedii a jde vlastně o takové ty swarm drony s LED světlama a většinou jich bývá prostě jako desítky a tvoří takovej plastickej 3D tvar ve vzduchu. 

RŠ: Rotuje to nebo je to statický? 

JP: Samozřejmě tak se bude točit, protože to je ten klasickej efekt, ale jako celej ten nápad byl v tom, že by se mohl pohybovat po městě, že by mohla se vždycky objevit nad nějakým místem, ať je to právě třeba nevím Pražský hrad, a prostě fotit, nebo právě Václavák nebo na Karlíně nebo nad Hlavákem vlastně úplně kdekoliv.

RŠ: Jasně, takže teď aktuálně nad Václavákem, ale přesouvá se.
JP: Přesně tak. 

RŠ: A co se s těma fotkama děje potom? 

JP: Pravděpodobně budou smazány. Spíš by šlo jako o ten akt než o ty samotný fotky. Spíše jako snaha na to poukázat na tenhle ten problém, že lidi často ignorujou to, že se jim to děje na internetu, že někdo prodává jejich data a podobně, ale to, že kdyby tady něco obrovskýho lítalo a fotilo někomu dům, tak to samozřejmě už se prostě ignorovat nedá.

#27

Roman Štětina: Marie-Luiso, kde jsi, co vidíš před sebou, jak vypadá to dílo?

Marie-Luisa Purkrábková: Takže já se procházím po centru Prahy, myslím, že jsem třeba v Karlově ulici a jdu tak jako přes Karlův most směrem na Malou Stranu a k Hradčanům a moje dílo je ve vzduchu, takže se může tak trochu pohybovat. Není připevněný k jednomu místu, takže vlastně mě třeba tak částečně při tady té cestě doprovází a je to nápis, který je složený z balonků, který jsou napuštěný heliem nebo něčím takovým, aby právě mohly takhle plout ve vzduchu a takhle se to vznáší nad tím centrem Prahy jako taková hrozba nebo připomínka. Každý ten balonek je jako jedno písmeno, jako se dělá na oslavách narozenin. Ale nejsou to ty třiceticentimetrový balonky, ale mají třeba 2 m a je tam napsáno GO AWAY, ale vlastně vypadá hrozně přitažlivě, je to takový jako stříbrný, třpytí se to a odráží se v tom právě to město a vlastně lidi, co jdou kolem, tak se v tom taky odráží a vlastně kolem mě spousta těch turistů, který mě vždycky strašně iritujou, když jdu tedy těma ulicema, kde jsem jednu dobu i bydlela, chodila jsem tam do školy a vlastně kolikrát nebylo možný vůbec tady tudy projít a vždycky si ty lidi tam stoupnou doprostřed cesty, začnou se tam fotit a vlastně já teď tam tak stojím a hrozně si užívám to, že vidím tady ty turisty, jak se fotěj s tady tím nápisem, protože je stříbrnej a krásnej – jako z těch jejich narozenin, a vlastně se jim to jako líbí a fotí se s tím a odráží se v tom, ale vůbec jim nedochází ta message, ve který jako řečeno, že vlastně v tom městě prostě překáží a berou tady prostor na normální život.

RŠ: Takže pro turisty je to jen další atrakce? 

MLP: Jo, myslím si, že pro ně je to další atrakce, ale právě pro pozorovatele, jako jsem já nebo někdo, kdo tady třeba žije a kdo se tady pohybuje způsobem, který respektuje život na tom místě, tak ten to vidí z tý stejný perspektivy jako já. Takže se tomu spíš pousměje nebo si tak představuju, že to člověka potěší. Takže vlastně ta instalace je spíš pro lidi, který jsou tady v tý pozici než pozici těch turistů.

RŠ: V jaký vejšce se vznášejí? 

MLP: Třeba tak 5 m nad zemí, takže jsou jako vidět zdálky. 

RŠ: Ono je to vlastě 6 písmen. GO AWAY, takže 6 balonků. 

MLP: Ano. 

RŠ: Možná si s tím i nějak vítr občas pohraje tak, že se to trošku zamíchá to vyznění. 

MLP: No, to by se asi mohlo stát. 

RŠ: Teď mě nenapadá, co jinýho by mohlo z těch písmen vyjít, ale asi pracuješ i s tímhle momentem záměrně. 

MLP: Myslím si, že ta náhoda je něco, co vlastně jako vítaný, a je to něco, co akorát si teď nedokážu představit, nebo to by se mi právě líbilo vidět, co by s ním třeba reálně ten vítr udělal nebo kam by to odfoukl, třeba by to najednou skončilo na věži tady nějakého kostela, jakože ta možnost zásahu, dejme tomu přírody nebo nějaký prostě náhody, je určitě vítaná.

RŠ: Kdyby byly dostatečně velký balony, tak by ses spolu s nimi možná taky mohla vznést a to by s tím heslem GO AWAY dostalo ještě jiné významy.

MLP: Waw, mhmm... to zní super. (smích)

#28

Roman Štětina: Aliso, kde jsi, jak to dílo vypadá, co to vlastně je?

Alisa Okisheva: Takže tohle dílo je takové jakože velké akvárko, jako že takové kulaté akvárko, ve kterém prostě jakože plave herečka a ještě rybičky, které mají růžovou barvu. A ona právě jakože prostě musí spolu s nima v tom akvárku existovat a prostě jako že chovat se stejným způsobem, jak se chovají ony a zkoumat prostě jejich takovej jakože život.

RŠ: Kromě těch rybiček jsou tam i nějaký rostliny? 

AO: Jo. Tam jsou takové rostliny, kameny, hvězdice a tak. 

RŠ: Jak ta herečka vypadá, co má na sobě?

AO: No, ona jakože má takový ocásek růžovej, takže vlastně opravdu jako mořská panna, ale zároveň má takovej stroj, aby mohla dýchat pod vodou.

RŠ: A ona tam plave, zkoumá nějak jejich život nebo jak si to mám představit? 

AO: Že ona tam musí jakože prostě každý den žít několik hodin v kuse a prostě zkoumat jejich život a vlastně napodobovat, jak ony se pohybujou třeba a snažit se s těma rybama taky nějakým způsobem zacházet, aby se stala jakože takovou součástí stáje. 

RŠ: Vypadá to, že si to užívá nebo jak na tebe působí? 

AO: Jo, tak ona jako na starosti tam s nima bejt jako prostě jakože musí se spíš odpojit od svých pocitů a prostě jakože stát se rybou, vypnout svůj mozek prostě a přestat přemýšlet.

RŠ: Takže ani s tebou nijak nekomunikuje přes to sklo? 

AO: Ne, vůbec ne, ona žije rybím životem.

RŠ: A je to tvoje dílo? 

AO: Ne. (smích) Ale může být moje.

RŠ: Jasně, takže ty seš jenom divák. 

AO: Ale jakože ne... Zatím to není moje dílo, ale možná by to mohlo být moje dílo! Právě, že možná bych mohla bejt ta panna. 

RŠ: Aha, takže ty ses tam právě rozdvojila, že ty vlastně možná seš v tom akvárku. 

AO: Jako já jsem režisér a herečka zároveň. 

#29

Roman Štětina: Kde jsme? 

Rozálie Karásková: Jsme v tramvaji

RŠ: Co vidíme? Co je to dílo? 

RK: Na sedačkách jsou visačky s reservé. 

RŠ: Na čem visí? 

RK: Přemýšlela jsem, že by to bylo zaháknutý za to madlo... 

RŠ: Ne bylo! Je!

RK: Aha! Tak jo. Tak je to zaháknutý za to madlo na těch sedačkách anebo je to položený jako přehlej papír na místě, kam si lidi sedají, a na některých je čas toho reservé a na některých ne. A lidi tam stojí v té tramvaji a chtějí si sednout samozřejmě a přemýšlí, jestli teda poruší to reservé, jestli nikdo nepřijde anebo jestli teda počkají a budou vzorný a poslechnou tu cedulku. A byl to spíš takovej experiment. (opraví se) Je to spíš takový experiment. (smích)

Kdosi ze spolustudujících: Jak na to teda reagujou? 

RK: Některý si i sednou, protože si všimnou té kamery a uvědomí si, že to je jenom nějakej sociální experiment, a některý se tý myšlenky chytí a opravdu budou stát a budou poslouchat, nebudou si tam sedat, protože tam má někdo reservé.

Kdosi ze spolustudujících: A ty cedulky – vztahujou se k tý tramvaji, anebo mají třeba evokovat i nějaký jiný místo, kde se ty cedulky používají? 

RK: Teoreticky by se daly použít i někde jinde, třeba v metru nebo v restauraci. 

Kdosi ze spolustudujících: A má to evokovat tu restauraci? 

RK: Já jsem to chtěla udělat výrazně jako z takových posh restaurací, že by tam byl zlatý nápis na červeném, že by to vypadalo fancy. 

RŠ: Jak se to jmenuje? 

RK: Reservé.

RŠ: Rok vzniku? 

RK: 2023.

Kdosi ze spolustudujících: A chtěla bys to použít jako v nějaký totální špičce dopravní?

RK: Jakože by se ta tramvaj dostala do dopravní špičky? 

Kdosi ze spolustudujících: Jakože prostě jako v období, kdy tam bude nejvíc lidí v té tramvaji.

RK: No, anebo ta trasa kolem Pražského hradu, tam je vždycky hrozně moc lidí. Třeba z Malostranský nahoru, tak se tam skoro jako by nedá a oni se tam skoro perou o ty místa. 

Kdosi ze spolustudujících: A ty jsi se nějak domluvila s tím řidičem, nebo on o tom ví? 

RK: Neví. (smích) Rozhodně ne. 

#30

Adam Civín: OK, takže stojíme před mým dílem, který jsem teď dokončil. Je to teda monumentální stavba, která... jako asi nevidíte až úplně na ten hořejšek, protože co jsem tak nějak počítal, tak to má skoro 80 km a ten tvar je krychlovitej s tím, že uvnitř je takový jádro, a to jádro jsme vytvořili s pomocí přírody. Jsou tam jak chemický prvky vytvořený člověkem, tak na velké části jsme spolupracovali s včelama, a to jádro vlastně dopomáhá tomu, aby vzniknul určitej metabolismus. Jsou tam různý procesy, který umožňujou růst těch rostlin, který vidíte na povrchu tý konstrukce, tý stavby, a my jsme se snažili docílit toho, aby vznikly rostliny, který ještě nikde na planetě nejsou. Jsme rádi, že se to povedlo. A nejlepší na tý stavbě je, to je úplně jedno, na jaký části planety je, protože ji neovlivňujou ty vnější podmínky, ale ona vlastně čerpá veškerej zdroj a ovlivňuje jí to jádro, který je uvnitř, proto může být někde v poušti postavená nebo může být někde na Antarktidě, zároveň takovej důležitej aspekt týhle stavby je to, že je to nějaká spolupráce přírody a technologie, takový propojení

Kdosi ze spolustudujících: Je průchozí? 

AC: Není průchozí. Ono vlastně to jádro by mělo bejt nedotčený. Tam jako možnost těch rostlin a všemožných těch sloučenin, ono to jako roste přímo z toho jádra, takže tam není jako nějaká možnost úplně se jako dostat dovnitř. Jsou tam nějaký ještě mikroorganismy, který taky proudí mezi tím jádrem a tím povrchem, 

Roman Štětina: Takže my se tady koukáme na ten betonovej tubus 80 km vysokej a dovnitř nevidíme. My ti teda musíme věřit, že to tam je?

AC: Hmm, oni jsou jako určitý náčrty a různý technologický výkresy, který jako nám pomáhaly pro výstavbu toho jádra, nebo vlastně jsou i jako nějaký spisy, kde jsou postupy, jak jsme spolupracovali s tou přírodou a jak jsme s ní nakládali, tak ty asi tak jako jediný, no. Vlastně při tý stavbě je možný nějak pozorovat ten proces tý stavby toho jádra, následně potom i tvoření toho metabolismu a kolem něho.

RŠ: Takže když to tady všechno shoří, planeta, klimatická krize, všechno bude poušť, tak ta stavba vydrží, jo? 

AC: Podle nějakých výpočtů a informací, který máme, tak by to mělo bejt neovlivněný. Což je taky jako další plus.

RŠ: Jak se to jmenuje? 

AC: Tohle se jmenuje ehm.. eh.. Metabolismus 80. 

RŠ: Proč 80? 

AC: Je to ta výška 80. 

RŠ: A jo! Má to nějaký důvod, že to má těch 80 kilometrů?

AC: Jo, my jako v budoucnu plánujeme udělat i mnohem vyšší ty stavby, ale těch 80 km bylo asi takový jako standardní číslo, aby tam byla i nějaká změna v tý atmosféře, že přece jenom tady na zemi je ta atmosféra jiná a v těch 80 km je to taky trošičku jiný. Teď jsme jako chtěli poukázat na to, že ty vnější podmínky nemají nějakej vliv na tu stavbu. 

RŠ: Jsou tam i zvířata nějaký? 

AC: Jo, jo. Kromě nějakých mikroorganismů je tam ptactvo, který si udržuje přirozenej kontakt a jsou ve velký blízkosti s tou stavbou… je to přirozený prostředí pro ně a je to plný života a je tam i nějaká lidská stopa. 

RŠ: Ono těch 80 km, to je taková masa, že jo, hodně rostlin, hodně zvířat teda a taky odumírají různě, nebo ty ptáci narazí na ten tubus a chcípnou, padnou dolů, ono se to tam nějak hromadí dole?

AC: Jo, a to je vlastně takovej proces kompostování (smích), to jádro kromě mnoho dalších sloučenin, to je jako strašně složitej... je to velice složitej seznam všemožných látek a prvků a podobně a součástí toho celýho procesu tý stavby je i ten proces kompostování, kdy vlastně ty odumřelý květiny a organismy a zvířata následně kolujou tím jádrem, kde potom ten růst tý stavby nebo to fungování tý stavby čerpá právě z toho jádra. 

Kdosi ze spolustudujících: Staví se k té stavbě nějak veřejnost? Má to své odpůrce nebo kritiky nebo podporovatele naopak? 

AC: Momentálně to má spíše pozitivní ohlas, protože jsme vybrali místo, které úplně nezasahuje do nějakýho veřejnýho prostoru. Momentálně, zatím máme tu stavbu pouze v Kataru a v budoucnu plánujeme druhou stavbu v Mostě v Ústeckém kraji v Česku (smích) a tam už samozřejmě plánujeme mnohem vyšší ty stavby. Takže... 

Kdosi ze spolustudujících: A můžu se, o kolik vyšší? 

AC: Tam by to měl být dvojnásobek, 160 km. S tím, že zatím je to stále v nějaký fázi, zatím se přemýšlí, jestli by se dalo ještě nějak vylepšit, popřípadě rozšířit množství těch rostlin. A taky bysme chtěli i vymyslet nový organismy a vytvořit nějaký nový druh zvířat. Je to velice rozsáhlý projekt, ale naše sny jsou v tomhle ohledu opravdu jako... nemá to žádné hranice.

Kdosi ze spolustudujících: Už se vám podařil nějaký nový druh zvířat?

AC: Zatím jenom ty rostliny, ale ty rostliny, když se kouknete, tak oni mají takovej zajímavej jako opakující se tvar.

RŠ: A kde to máme vidět, když je to v tom tubusu?

AC: Ne, ne, to vidíte, že ty rostliny pokrývají hlavně ten povrch stavby. Takový jako opakující se krásný rostliny, který mají takovou vodíkovou vrstvu, není to ani pevný, ani... spíš bych to popsal, že je to na bázi suchýho ledu. 

Kdosi ze spolustudujících: Když jsi říkal, že spolupracujete s přírodou, tak kdo ji právně zastupuje? 

AC: Tam není nějaký zástupce, to je jako všechno organický, je to velice jako velkej proces a velice komplexní. 

RŠ: Nikdo se neozval zatím... (smích)

AC: Já jsem právě velice potěšenej, že to vyjednávání s tou přírodou bylo na bázi nějakých intuicí a tak. 

RŠ: Naladili jste se prostě. 

AC: Přesně tak, jo, tam to bylo hlavně o porozumění a o stejný energii a o stejném cíli. 

RŠ: A jenom ta nová rostlina, jak se jmenuje?

AC: Zatím nemá specifickej název, my jí zatím pojmenováváme Utopia a v budoucnu by mohly bejt i veřejný soutěže na novej název jednotlivejch rostlin. 

#31

Kristýna Sumcová: Moje umělecké dílo je zrealizováno na náměstí Ludvíka Vaculíka, když se člověk podívá na to náměstí, tak má takový tvar trošku zvláštního trojúhelníku, a pokud se dostane do středu toho náměstí, tak tam právě je umístěno to moje dílo. A jedná se o tekutý písek, který je složený pouze z písku a z větru. Z různých tyčí, které dostávají vítr pod písek, nadnáší ho a tak vzniká tekutý písek a také ten písek je zmagnetizován, aby se nerozpínal po celém náměstí, ale udržuje si svůj tvar. Je asi do výšky kolen, je to takové pískoviště, které působí tekutě. Lidi si po něm můžou pouštět třeba míček, jo. Můžou a přímo to tu někdo teď dělá, že stojí tam dítě a pouští na druhou stranu... takže od té Stromovky někdo pouští balonek směrem k Veletržní 61.

Kdosi ze spolustudujících: Jakou má barvu ten písek? 

KS: Takovou tu písčitou, prostě béžovou. A magnet... to zmagnetizování těch zrníček vlastně nezanechalo žádnou barvu, takže to trošku připomíná tu ironii, že člověk stojí u obchoďáku Stromovka, ale přitom nemá pocit, že by byl obklopen stromy nebo nějakou přírodou. Je to takové celé vyprahlé, a to evokuje ten písek a zároveň je to tekutý písek. 

Kdosi ze spolustudujících: Můžeš nám popsat postup, jak jsi vlastně vytvářela to dílo, jak si ho instalovala a tak?

KS: Prvně musí člověk získat nějaké určité množství toho písku. My jsme neměli úplně vysoký budget a taky to mělo být jako chvilkové – to bylo zadání od Prahy 7, takže jsme využili prostě jenom 5 m³ písku a ten jsme zmagnetizovali. To se provádí tak, že to je hodně fyzikální a chemikální proces, ale prostě... jako by u magnetu jsou póly, tak se musí ten písek jako by určitým takovým třepáním na určitých materiálech se musí zpolarizovat a potom reaguje na ten druhý pól, a tady to všechno... pokud chcete vědět ceny, tak jsme pořád zůstávali hodně nízko. Všechno to bylo vytvářeno na území hlavní budovy AVU, a pak jsme teda získali nějaký ten písek a přešli jsme na náměstí, kde se umístil... tak udělal se takový propletený trojúhelník plastových tyčí, ve kterých jsou dírky naspodu pravidelně, aby právě vítr, který přichází skrz otvory ze tří stran, tak aby proudil a nadnášel ten písek určitým způsobem. Jako ne nadnášel, ale aby tam proudil ten vzduch. A to samovolně začalo fungovat, protože na takových prostranstvích prostě vítr je. A pak jsme tam jenom umístili ten písek, do tří bodů jsme umístili právě tři magnety, které působí na ty zrníčka písku, takže zůstanou relativně na svém místě. Že se jako nehnou od nějakého...

Roman Štětina: Jenom abych tomu rozuměl, ten písek levituje? Proč je to zmagnetizované, jaký to má efekt?

KS: Aby se třeba vlivem toho větru nerozplynul úplně až k té cestě, co tam je, tak je trošku ohraničený, takže on jakoby je rozfoukávaný tím větrem, vytváří se ty duny, ale jako by ten vítr to nedokáže odvanout nebo ten tlak se tam nedokáže vyvinout až takový, že by to přesáhlo tu magnetickou hranici. Aby si nestěžovali na Praze 7, že písek je všude, tak je tam potřeba udělat toto opatření.

Kdosi ze spolustudujících: A jestli bys ještě zopakovala nebo řekla, jak vypadá vlastně tvar? 

KS: Trošku to připomíná takovou pyramidu. Uprostřed je to nejvyšší, ale je to pořád proměnlivé, takže... dokonce jsem uvažovala sestrojit takové celé pole magnetické, kde by to bylo odstupňované, aby ten písek u okrajů byl hodně... ještě se tam jako by dostal, ale tak jako jemně do ztracena a potom, aby uprostřed to bylo nejvíc polarizované, tam by to dokonce mohlo levitovat, ale letos jsme neměli budget. Možná příště.

Kdosi ze spolustudujících: Jak se dívalo vedení AVU na to, že jsi vlastně vytvářela tu magnenetizaci toho písku v budovách akademie, nebyl to nějakej problém? 

KS: Je pravda, že se na to dokonce muselo sehnat speciální zařízení a musela na to jít nějaká částka z AVU, ale já jsem to podpořila dostatečnou obhajobou a teďka jsou rádi, a dokonce jsem dostala cenu rektorky za to, takže...

RŠ: No, byla tam ta kauzička, jak přestaly fungovat ty karty, ale to už jsme přešli... 

KS: (smích) Vlastně z té stránky studentstva jsem dostávala zpětnou vazbu, že byli rádi za pár dní volna.

#32

Romi Koubek: Já jsem Romi a jsem z Intermédií 1 a bavíme se teď o jakési existenci, která má nějakou formu, má nějaké hranice a teď budu mluvit o jedné variantě, jak by se mohla vyskytovat. Nejdřív jsem si ji představoval u nás v ateliéru, ale potom mi vlastně došlo, že vzhledem k tomu, co to je zač, tak by se to mělo nacházet uprostřed Václavského náměstí, dole na Můstku. A je to věc, která je vysoká tak 4 m zhruba. Mohla by se zjevovat jenom ve tmě, protože je to zároveň zdroj světla a taky se nebude ukazovat všem lidem, jenom některým, kteří nebudou mít jako problém s její existencí na tom místě a budou za to rádi. Budou prostě kolem toho chodit a bude jim to tam dělat dobře. Je to věc, která zároveň produkuje nějakou jakoby mlhu, takže vlastně zdálky ji nevidíte, musíte projít tou mlhou, abyste potom vnímali tu světelnost a zároveň ta mlha je hodně invazivní. Co se týče nynějšího Václavského náměstí, takže potom rozežírá různý výlohy obchodů a tak. Jako by to byl nějaký proces, který byste zmrazili v čase a postupoval by extrémně pomalu, takže by i vlastně vydával jakýsi zvuk, který by připomínal krystalizaci, ale zároveň by byl takovej hodně jako vzdušnej a tak by různě plul tím prostředím, jako byste vzali nějakou hodně rychlou taneční písničku a strašně ji zpomalili.

Roman Štětina: Já teda předpokládám, že my to všichni vidíme, že ano. Zjevilo se vám to všem? Nebo někomu se to nezjevilo? ...tak, všem se nám to zjevilo, prošli jsme mlhou. To je nějaká hmota světelná? Ono je to až oslňující...

RK: No, ne až oslňující, ale nějaký světlo to produkuje, je to hodně takový jako... vidím to nepravidelně a tak jako trošičku skleněně. Něco mezi vodou a větrem, vidím to jako kruh, ale může to být i něco víc nepravidelnýho. 

RŠ: A materiál? Je to pevný nebo je to spíš efemérní? 

RK: No. Já si myslím, že ten povrch je takovej tvrdej a neprostupnej, ale vevnitř se tam odehrávají další nějaký procesy, vlastně ta věc může být docela jako v pohybu, jakoby nad zemí, ale pořád má s ní nějaký kontakt a když se přijde dost blízko, tak se vlastně i v té věci uvidí. A voní to po oceánu, ambře a je tam trochu kosatec a zároveň trochu jakoby pižmová vůně, takže víte, že to je něco jakoby z jinýho světa, ale zároveň to má silnej vztah k lidství.

Kdosi ze spolustudujících: Podle čeho jsi určoval, jak to bude vonět? 

RK: Podle mých preferencí čistě a zároveň, zároveň se mi líbí, že je to věc, která je tak strašně odjinud, na nejveřejnějším možným prostranství a voní to po něčem tak strašně jakoby nedostupném. Protože pokud vlastně nepoužijeme nějaký ty nový technologie jako letadla, anebo nepovláčíme se někam tisíce kilometrů, tak ten oceán prostě nemáme za humny.

Kdosi ze spolustudujících: Já jsem se chtěl zeptat, ty jsi říkal, že se to zjevuje jenom určitým lidem, který to chtěj vidět. A mě by zajímalo, na základě čeho jsi se rozhodoval, že to umožníš ukázat jenom určitý skupině?

RK: To není na mě, to je na tý věci, to jde přímo jakoby z té existence

Kdosi ze spolustudujících: Aha, a jak to funguje? 

RK: Jakoby to podle mě není správná otázka. 

RŠ: Funguje asi jako vyhazovač před Berghainem, ne? 

RK: Jakoby svým způsobem jo! 

Kdosi ze spolustudujících: Já jsem myslel, že tam je nějaký systém nebo něco, ale to je jako přírodní nějaká záležitost nebo... 

RK: Je to prostě něco mezi nebem a zemí.

Kdosi ze spolustudujících: Takže to kolem sebe má pevnou schránku, takže se do toho jakoby nedá vstoupit?

RK: Nedá se do toho vstoupit. Ta vazba k té věci je čistě jakoby psychická a hodně intenzivně emocionální, ale zároveň tam... ten objekt nemá... jako schránku, je to prostě jakýsi gradient hmoty. Je takový trochu do modrava do tyrkysova... ne zas moc, ale lehounce tam jako by taková barva je. 

RŠ: Jak se to jmenuje? 

RK: Mně by se líbilo, kdyby si to každý pojmenoval tak, jak chce.

RŠ: Jak tomu říkaj lidi? Sochy většinou mají nějaký přezdívky, že jo.

RK: Určitě by tam nějaká přezdívka kolektivně nějakým způsobem musela vzniknout. 

RŠ: Na Václaváku se lidi setkávaj Pod koněm. Tady, když se chtějí setkat u toho, tak řeknou co?

RK: Něco jako třeba Orbitál nebo něco jako Sféra nebo něco takovýho, jako hezkýho, takovýho, z čeho má prostě člověk jakoby respekt, ale zároveň, aby ho to jako mohlo nějakým způsobem obejmout.

RŠ: Mně se na tom líbí ta protichůdnost, že ta mlha zároveň ničí to okolí. 

RK: Ale jako by ten efekt jde vidět i pro ty lidi, kterým je ta věc neviditelná, ten efekt je prostě pro reálný svět.

Kdosi ze spolustudujících: Vzniklo to na zakázku nebo...

RK: To prostě vzniklo z vlastní vůle, čistě z myšlenek při jakýsi komunikaci s nějakou jakoby sítí, a pak se to prostě jako by postupně samo přirozeně prokreslovalo.

#33

Adéla Šimůnková: Tak já vás tady vítám, děkuji, že jste se sešli v tak hojném počtu, protože jsem moc nečekala, že by někdo vůbec jako přišel. Asi vás to zajímá. Tak teda. Sešli jsme se tady proto... všichni víme, že včera proběhlo první představení... a poslední teda. Odehrávalo se to na Letenském náměstí a jako tam jsme to udělali proto, že bylo takový blízko Stalinu, tomu parku a Letenským sadům, a vlastně měli jsme tam postavený velký šapitó, ale kapacita jako normálně by byla 1000 lidí. Ale my jsme to omezili na 20. Když vlastně lidi si zaplatili vstupenku, stálo to asi... chtěli jsme to zvýšit na 2000, ale nechali jsme to na 1500, kdy lidé přišli a my jsme jim hned řekli: „Tady si odložte věci do skříněk, osobní věci, hlavně telefony a doklady.“ Mohli si to zamknout, všechno bylo v pořádku, hlídaný, nemuseli se o to bát. A když představení začlo, těch 20 našich lidí-diváků se nahrnulo dovnitř. Zjistili, že šapitó je moc velký. Všichni si posedali různě po celém stanu a vlastně ze začátku se nic moc nedělo a najednou se setmělo, bylo šero, bylo trošku vidět, veprostřed bylo světlo a najednou se začala ze stropu a ze stěn hrnout voda. Strašně moc, najednou, a lidi nevěděli moc co dělat. Věděli, že to je součást toho představení, ale nevěděli, jak reagovat, protože najednou se začala ta hladina zvedat tak rychle, že ani nečekali, že budou mokrý. A někdo se začal brodit, někdo začal i plavat, protože viděli, že veprostřed bylo jediný suchý místo. Tak tam doplavali, dobrodili se. Vlastně všech těch 20 lidí stálo v kruhu obklopení vodou, kde najednou byli v takovým jako vzdušným tunelu, kde okolo nich byla jenom voda. Jako trošku se báli. Myslím si, že někdo trošku panikařil, jako nějaká máma s dcerou tam byla a chvilku tak čekali, nevěděli, co se děje a začalo se ozývat dunění. A tak jako oni si říkali: „Trošku divný, tohle jsme moc nečekali.“ Najednou 10 lidí z těch 20 měli červený trika, vlastně nikdo si toho předtím nevšiml, ale najednou všichni vypadali podobně a stoupli si souměrně. Dokolečka čelem k tý vodní stěně a takhle stáli asi minutu. A najednou do té vody vstoupili a ten proud je odnesl úplně, úplně nahoru k tomu stropu. A teď diváci nevěděli, jestli teda oni sami jsou jako aktéry toho představení, tak se někdo i přiblížil k tý stěně z vody a chtěl vstoupit, ale pořád tak jako váhal, rozhlížel se okolo sebe, jestli teda někdo se k němu připojí. A tak se toho jenom dotknul. A v tu chvíli se všichni ocitli ve vodě, všechno se zhroutilo a vyplavilo je to ven z toho šapitó a celý tohle představení trvalo asi 20 minut, ale bohužel už to nemůžeme hrát. No, stalo se tam tak jako spoustu problémů, že... chtěli jsme to hrát asi ještě pětkrát, ale nechtěla jsem to prozrazovat, ale tohle to bylo jako finální. Bohužel už konec. No, tak jestli máte nějaké otázky, tak... 

Kdosi ze spolustudujících: Já mám otázku. Když jsem o tom psala do časopisu, tak jsem to nazvala tak jako ze srandy Trauma. Dotýká se vás to nějak?
AŠ: Mě osobně se to nedotýká, ale určitě spousty diváků by se to týkat mohlo, protože představení se jmenuje Ponoř se do sebe, kdy ti diváci měli možnost vlastně popřemýšlet sami o sobě. Takže myslím, že mohli najít nějaká traumata. 

Kdosi ze spolustudujících: Já bych se chtěla zeptat. Jak byl udělanej ten kruh, kde nebyla voda?

AŠ: No, to poháněly velryby a ty, když vlastně vydechnou, vydechnou tu vodu, tak se z toho stal takový jako vír vodní, ale oni to uměj tak dobře, že veprostřed zbyla to vzduchová bublina. 

Roman Štětina: Daniel Stach, Česká televize, chci se zeptat jaká byla reakce těch návštěvníků, kteří mají tento zážitek, jak to vnímají? 

AŠ: No, od poloviny máme negativní docela prožitky a komentáře. Protože nečekali, že budou mokrý po tom představení, ale myslím si, že to byl pro ně určitě jako jedinečný zážitek, a tím, že nevěděli od začátku, do čeho jdou, tak vlastně na konci si myslím, že všem se to líbilo, a teď i ostatní, co se na to představení nemohli dostat, protože už končíme, tak jsou naštvaný a vlastně chtějí po nás, abysme to zopakovali, ale my už to bohužel nemůže udělat, no.

RŠ: Já jsem tam byl teda, moc se mi to nelíbilo, upřímně řečeno, mokrý šaty ještě teď.

AŠ: To se omlouváme. Kdybyste chtěl nějakou peněžní kompenzaci, tak se klidně ozvěte. 

Kdosi ze spolustudujících: Jak jste převáželi ty velryby do šapitó? 

AŠ: No, my jsme původně přemýšleli, že bysme jim zařídili odvoz, ale vlastně se samy nabídly, že by chtěli procestovat svět, a tak doplavali Vltavou. (smích)

#34

Jorika Veselá: Moje dílo se jmenuje Otázky ticha. Kdyby se to mělo nějak kategorizovat, tak by to byl happening a jde v podstatě o to, že divák už není divákem. Vstupuje jako aktér do díla tím, že vejde do místnosti, takové prázdné a industriální místnosti, a je tam v tichu se mnou. Já jsem tam přítomna a mým záměrem je jakoby dát najevo, že to jako stačí, že ta absence slov nevadí a že to důležitý tam už je, a to je ta přítomnost.
Roman Štětina: Dobře, tak můžeme tam vejít nějak po jednom nebo dohromady? 

JV: Po jednom? No v momentě, kdy tam člověk vejde, tak já už tam budu sedět. 

RŠ: Máme tam jít každý zvlášť nebo dohromady? 

JV: To asi nechám na tý situaci, jak to vyplyne. Spíše je lepší tam vstupovat jednotlivě. 

RŠ: Tak já tam půjdu, teda... 

JV: Mhm...

RŠ: Beru za kliku, vržou ty dveře nebo...?

JV: Mhmm... Spíš ne. 

RŠ: Spíš ne, takže úplně neslyšně se otevřou. 

JV: Mhm...

RŠ: Teď je zavírám... zaklapne to?
JV: Jo, zaklapne.

RŠ: Jaký zvuk to dělá? 

JV: Takovej vlastně možná i trošku nepříjemnej, protože narušuje se tímto to ticho původní. 

RŠ: Takže to až zaduní v tom sále? 

JV: No, je to malá místnost – pár metrů na pár metrů.

RŠ: A je tam ozvěna? 

JV: Spíš není, je to jako suterénní místnost, vlastně chladná místnost. Strop je jakoby trošku zakulacenej a jsou tam dráty, ale všechno tam má jenom tu funkci, že to tam musí být. 

RŠ: Takže když udělám krok, tak on se ozve jak v té místnosti?
JV: Asi tlumeně spíš.

RŠ: Takže jdu k tobě. Vidím tě?

JV: Jo, já tam prostě sedím stejně jako teď... nebo stojím... 

Kdosi ze spolustudujících: Jak dlouho už?

JV: Čtyři dny. 

Kdosi ze spolustudujících: Říkala jsi, že tam je tma?
JV: Přemýšlím, jestli tam má být. Jestli by to už nebylo velký narušení toho osobního komfortu člověka. 

RŠ: Tak vidíme tě, takže... 

JV: Asi je tam spíš světlo. 

RŠ: Bodový nebo zářivky? 

JV: Takový prostě světlo nenápadný. 

RŠ: Nenápadný, rozptýlený světlo.
JV: Jo, jo.

RŠ: Tak já jdu k tobě. Je tam židle? 

JV: Je tam jedna židle, je tam i druhá židle. 

RŠ: Je tam stůl? 

JV: Ne.
RŠ: Tak já si vezmu tu židli, posadím se a dívám se ti do očí a ty děláš co?
JV: Já jsem zticha. 

RŠ: Kam se díváš? 

JV: Asi někam pryč spíš... 

RŠ: Tak já se podívám tam, kam se díváš... 

JV: No, ale potom se ti asi podívám do očí.

RŠ: Dobře, nikdy není v žádný místnosti úplně ticho, co slyšíme tady? 

JV: Možná jsou slyšet vzdálené cizí hlasy za těma dveřma. 

RŠ: Co nějaké blízké zvuky? Kručení v břiše? 

JV: Třeba. Taky nadechnutí se. 

Kdosi ze spolustudujících: Jak se vztahuješ k tomu dílu Mariny Abramović, o kterém jsme se spolu bavili? 

JV: No, jako vnímám tam jistou podobnost, ale tady jde jakoby o pohyb, že pokud tam přijde člověk, kterej... protože ta židle bude trošku dál a nebude si tam chtít sednout a bude chtít chodit dokola kolem tý místnosti a já možná taky vstanu, budu chodit kolem dokola... to moje směřování je hodně jiný. Jakože já se chci zabývat třeba dialogem nebo slovem a tohle to je ta absence toho dialogu a spíš mě jakoby zajímají ty témata, který jsou třeba... zajímá mě třeba totalitní jazyk hodně nebo nějaká jakoby nonverbální komunikace, souznění pomocí řeči. 

Kdosi ze spolustudujících: Co třeba nedávat tam židle, nebo je jen nějak asymetricky umístit na tu podlahu a tím pádem bys tam vytvořila prostor pro mnohem variabilnější komunikace a události? 

JV: Jak jako asymetricky? 

Kdosi ze spolustudujících: Jakože když si sedneš doprostřed, tak ten člověk si taky sedne doprostřed, a když si tam třeba lehneš ke straně, tak je ten člověk nejistej, neví, jak si tam má sednout, prostě potom tam těch možností bude mnohem víc.

JV: Já jsem přemejšlela vlastně, jak to jako... protože ono záleží hrozně na všech možných miniaturních aspektech, aby to říkalo to, co tím já myslím, takže to musím ještě promyslet úplně detailně, jak to zformuluju.
Kdosi ze spolustudujících: Můžu se zeptat, byla ti někdy nějaká účast toho člověka, co tam přišel nepříjemná? 

JV: Jo, určitě. Hodněkrát se to stalo. 

Kdosi ze spolustudujících: Co se stalo třeba?

JV: Třeba, když začal vydávat zvuky, což jako porušilo ten můj záměr. 

Kdosi ze spolustudujících: Jak jsi na to reagovala? 

JV: Gestem. A když v tom pokračoval, tak jsem ukázala, ať jde pryč. 

RŠ: Díky, že jste to vrátili. Ono to v jeden moment přerůstalo do konzultace. Myslím, že i v tvém světě žádná Marina Abramović ani nemusí existovat. Ale zároveň je hezký vidět, že to může přerůst v konzultaci nebo že to může být zajímavá forma konzultace. Že lze něco rozvíjet, i když člověk „nic nemá“, a že je možný se bavit o věcech, o nápadech v zárodku a nějak je spolurozvíjet. Že se člověk může bavit o věcech, který vůbec nemusí mít tvar, a že to může vznikat v dialogu.