Pokud si někdy budete pročítat literaturu věnující se ekfrázi, jistě brzy narazíte na tvrzení, že „slovo má schopnost, sílu obrazy tvořit – a činit tak slyšené viděným a posluchače divákem“1. Je to jedna z definic ekfráze, ale do velké míry i jeden ze základních principů rozhlasu. Ten se, minimálně u části svých pořadů, snaží vyvolat u příjemců podobný jev – tedy dělat z posluchačů diváky svých vlastních mentálních obrazů, které jim díky poslechu rádia kreslí jejich imaginace. Jak jsme si řekli, ekfráze je detailní obrazný popis. A schopnost dobře popsat pozorované lidi, věci nebo události byla fundamentální dovedností pro rozhlasové reportéry, což dokládají i archivní záznamy z tzv. zkoušek reportérských. Jak uvádí Tomáš Černý v jednom z dílů rozhlasového pořadu Fonogramy, hlasatelská zkouška se ve třicátých letech 20. století skládala z několika náročných kol. K vrcholu konkurzu patřil specifický závěrečný test. Uchazeči byl puštěn film, jehož děj musel aspirant komentovat a plnohodnotně zprostředkovat hypotetickému posluchači.
Nyní zase jdou zepředu, zase je vidíme zezadu, kde i malinký chlapeček poskakuje vedle svého tatínka. Vidíme i zajímavosti, například na kalhotách, vzadu namalované panáčkové, tedy panáčky. Nyní vidíme jakousi Japonku nebo Dánku, nyní zase s tlustými stehny dámy oblečené. Zase každý z nich má na zádech přivěšeného jakéhosi raka. Chlapci jdou za nimi a pohazují kameny, smějí se. A zase vidíme dalšího, který je před obrázkem právě těsně před námi. Děsně se šklebí, ukazuje svoji panenku, je to velká maska. Nyní USA: bruslařské závody o mistrovství středního Atlantiku. Podíváme se na bruslařské závody. Jistě v dnešní době velmi zajímavé.2
Jak asi tušíte, tento pán se reportérem nestal. Jeho zprostředkování viděného totiž selhává jednoduše proto, že neobsahuje elementy, díky kterým bychom si mohli popisovanou realitu představit. Chybí mu struktura, nezaměřuje se na detaily, emoce, opomíjí subjektivní dojmy a vytrácí se v něm kontext. Jiný uchazeč princip řemesla pochopil a v závěru reportérské zkoušky, kdy měl každý mluvčí vymezeny 2 minuty ohraničené tlesknutím, shrnuje své dojmy takto:
Dnes jsme byli pozváni ke zkoušce reportérské. Byla to jedna z přijímacích zkoušek, kterých jsem prodělal ve svém životě už hodně, ale přiznám se, že ta dnešní nebyla ze všech nejlehčí. Sešli jsme se tři, byli jsme nejdřív na chodbě, a teprve když byla zařízení příslušná učiněna v ateliéru, jeden po druhém jsme vstoupili a vyprávěli to, co vidíme před sebou na plátně. A znovu jsem si potvrdil zkušenost, že je něco docela jiného dívat se na věc a myslit si jí pro sebe, představovat, anebo být postaven před mikrofon a líčit to tak, aby každý, kdo není přítomen, měl názornou představu o tom, co se právě děje. Krátké [není rozumět] žurnálů, různých, které jsme zde viděli, obsahovaly skutečnost stylizovanou, kondenzovanou. A je skutečně velice těžké podchytit v tom malém časovém rozpětí tuto skutečnost a podat několika slovy tak, aby divák, aby posluchač měl stejně dobrý plastický dojem jako divák, který se v těch několika vteřinách docela dobře informuje o události, když ji vidí na filmu. Tato zkouška mě nikterak osobně neuspokojila. Představuji si, že když budu před mikrofonem jindy, když budu mít před sebou skutečnost, která podává přece jenom daleko širší rámec a ve které se člověk může opřít lépe o to, co vidí, dopadne rezultát daleko lépe nežli při zkoušce dnešní. Zdá se, že bude třeba říci ještě něco na závěr. Stojí tady u mě dva pánové s hodinkami v ruce, sledující ciferník a myslí si, že bych mohl ještě něco říct. Ale já opravdu jsem na rozpacích, co ještě mám říct, když vidím gesto pana tajemníka Šimáčka, které mi dává naději, že zkoušce bude brzo konec.3
Vlastně je to ideální průprava k tomu, že správný reportér či hlasatel mluví za všech okolností, a to i v případě, nemá-li zrovna o čem. Víme, že tento uchazeč byl nakonec přijat. Ten hlas patří dr. Frantovi Kocourkovi (1901–1942), pozdější skutečné rozhlasové hvězdě, legendárnímu reportérovi a autoru asi vůbec nejslavnějšího reportážního vstupu v dějinách českého rozhlasového vysílání.
Franta Kocourek: Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí, ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí.4
Franta Kocourek: Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad letícími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou.5
Už o dva dny později reportoval o Kocourkově reportáži francouzský list Paris-Soir, který napsal: „Český reportér, nemůže-li se bránit, alespoň se vysmívá.“6 Tato ironická alegorie s černou vránou, navíc pronesená pod dozorem důstojníků wehrmachtu, zůstává v povědomí dodnes. O komentář této slavné reportáže jsem poprosil Tomáše Černého, rozhlasového reportéra, a jak už bylo řečeno, i někdejšího moderátora pořadu Fonogramy, v němž jsem se o dr. Frantovi Kocourkovi dozvěděl poprvé.
Tomáš Černý: Já jsem to slyšel mockrát a samozřejmě jsem si mockrát představoval tu situaci jakožto reportér, kdybych tam stál. Součet všech myslitelných faktorů, ze kterých se ta jeho reportáž skládá, je obrovské množství jednotlivých segmentů. Franta Kocourek se dění v Německu věnoval opravdu od roku 1933. Jeho popis v Peroutkově časopise Přítomnost o tom, co se dělo v Berlíně v roce 1933, když Hitler převzal moc, je neuvěřitelný. On se tomu tématu věnoval soustavně a Němci to velmi dobře věděli. Sledovali ho celou dobu. Když psal do Pestrého týdne o anšlusu Rakouska, zase ho měli v hledáčku. A já už si to teď nevybavím, ale někdo mi to kdysi řekl, že prostě existovala nějaká fráze v nějakém snad spisu nebo v jeho nějaké složce: „On si ten chlap nedá pokoj.“ On do nich prostě šil neustále. Ale proto to neříkám, říkám to proto, že on o nich věděl úplně všechno. On to měl promyšlené, věděl přesně, co to znamená, a dokázal to popisovat s velikou přesností i věcnou. On vlastně vůbec byl nadán – a to je jeden z předpokladů toho popisu – obrovským vzděláním a hlavně poznáním. To jsou dvě různé věci, že jo. Vzdělanost může být vyčtená z knížek a odposlouchaná, ale poznání je prostě: osahat si, být tam, vidět to. A on tam všude byl, on to všechno viděl, on to zažil, on nad tím přemýšlel, on viděl ty pochodující davy, viděl pochodně, viděl punčochy, viděl zdvižené pravice, viděl hákové kříže vlající všude možně a docházely mu souvislosti. A já jsem si takřka jistý, že on tu černou vránu nevymyslel jako metaforu té okupace. Já jsem si úplně jistý, že on tu vránu tam viděl. Vím podle svojí zkušenosti, že pokud chcete dostát alespoň nějaké novinářské přesnosti, tak si nemůžete úplně vymýšlet. A věřte mi, že byste to dokázali. Slyšíte ve své hlavě většinou daleko lepší reportáž, než ji můžete natočit, protože ve své hlavě dokážete uspořádat takový děj a dokážete si ho ve své hlavě tak popisovat a dokážete si to tak vystavět, že by to byla skvělá reportáž, ale vůbec by to nebyla pravda. A druhá věc je, že když jste v situaci, kdy jste zapojeni do živého vysílání, tak máte hodně velké starosti s tím, abyste vůbec uformulovali to, co zrovna vidíte. To, že je potřeba velká slovní zásoba, to, že je potřeba rychle reagovat, to, že je potřeba velmi rychle si v hlavě dávat věci do souvislostí, propojovat fakta, která víte – tady vám jako Google nepomůže – to nechávám stranou, protože to je předpoklad pro to, abyste se vůbec mohli s tím mikrofonem postavit na ten balkon a začít něco popisovat, ale vy nemáte moc času na to si vymýšlet, protože toho děje je tolik, že ani nepotřebujete. Ale potom se vám stane, že zahlídnete detail, a to může být právě ten černý pták, dokonce to ani nemusí být vrána. Může to být prostě černý pták, který nad vámi proletí a vám vlastně v tu chvíli dojde – protože vám to něco udělá v duši – to, co on řekl do toho mikrofonu, jemu se událo v duši. On si v tu chvíli prostě uvědomil, že ten černý pták letící nad tím Václavským náměstím, ta jeho lhostejnost k té situaci, jakási literární symbolika černého ptáka, který prostě nad něčím přeletí, to nevymyslíte, když nemáte literární znalost, to vás nenapadne. Proč by vrána, která letí nad náměstím, měla něco symbolizovat? Ale když máte načteno, a když trošku přemýšlíte, tak vlastně: ‚Aha, no, jasně, že jo.‘ Takže já bych dal skoro ruku do ohně za to, že Franta Kocourek toho ptáka, ať už to byl jakýkoliv, skutečně viděl, a že vlastně jakoby ta součinnost všech těch faktorů mu přinesla tuhle slavnou metaforu, kterou ze sebe vyndal. A to, že to je jinotaj, to, že to je něco, co mělo uniknout tomu německému intendantovi toho vysílání nebo těm důstojníkům, kteří stáli vedle něho, to jako skoro mám pocit, že on v té chvíli jako vůbec neřešil.
Tomáš Černý: Tak já to připodobňuji k tomu – a já jsem si jistý, ale fakt jsem si jistý, že ten Franta Kocourek tenhle pocit znal –, že to je, jako když stojíte na okraji skály. Je horký den. Vy víte, že máte dobrá křídla, a víte, že umíte najít stoupavé proudy v tom vzduchu, který je pod vámi. A to, že řeknou: „Přepojujeme na reportéra Tomáše Černého, který je na místě,“ je okamžik toho skoku a vy jako skočíte z té skály, která je vysoká stovky metrů, ale někdy taky jenom desítky. A vlastně jenom ta vaše slova a to, jak dokážete formulovat, popisovat, všímat si detailů, uvádět to do těch situací, to jsou ty stoupavé proudy, který vás těch 40 minut, ale klidně déle, nejvíc tři a tři čtvrtě hodiny, co jsem zažil, unesou v tom vzduchu, abyste se nerozmázli prostě o ten terén dole ve smyslu: ‚Nemám, co říct, skončil jsem… eh… eh… nevím.‘ A ten pocit, kdy skočíte z té skály dolů a letíte a začnete mluvit a ono to jde, máte nějaké poznámky, nebo jste si to v hlavě nachystali, jaký bude začátek, čeho si budete všímat potom. Tady je moment, kdy můžu s někým chvilku udělat krátký rozhovor, tady bude situace, kterou budu moct popsat. Mám to nakoukané. Třeba teď případ, že jsem byl týden na zkouškách v Národním divadle, měl jsem nakoukané generálky, měl jsem nakoukané zkoušky, věděl jsem o tom představení úplně všechno a věděl jsem, že přijde okamžik, který bude moje hvězdná chvíle, protože já vím přesně, jak popíšu tu výměnu těch kulis. A to jsou ty momenty, kdy prostě víte, že vás to udrží ve vzduchu a strašně si ten let užíváte. A já jsem si jistý, že ten Kocourek si užíval i tu zatracenou přehlídku toho wehrmachtu na tom Václaváku.
Je tedy už zřejmé, že dobrá reportáž si pouze s popisem nevystačí. Zároveň si ale bez něj nešlo rozhlasové vysílání dost dlouhou dobu vůbec představit. Jak je to ale dnes, kdy rádio kvůli přesunu části svého obsahu na webové stránky, kamerám ve studiích a přítomnosti na sociálních sítích přestává být čistě auditivním a stává se čím dál víc hybridním, audiovizuálním médiem? Jak si stojí popis v době, kdy ho současní reportéři a hlasatelé mohou snadno nahradit odkazem na fotografie, videa a další multimediální obsah? A neztrácejí dnešní rozhlasáci tuto dříve elementární schopnost?
Nika, ve které se popis v rozhlase stále udržuje coby živý fenomén, je sportovní novinařina. Tuto skutečnost reflektoval i zvukový umělec Stanislav Abrahám, když v roce 2009 vytvořil dílo s názvem Řeknu vám, co vidím. Rozmístil tehdy dva profesionální sportovní komentátory Českého rozhlasu na dvě místa v centru Prahy a nechal je komentovat realitu všedního dne stylem, kterým obyčejně komentují sportovní zápasy. Jako třeba když se Filip Šedivý ohlásil z rohu ulic Jungmannova a Vodičkova.
Filip Šedivý: Krásné úterní odpoledne. Modrá obloha. Proudí tady městský život svým poklidným, jarním tempem. Lidé si užívají toho, že většina z nich nemusí v tuhle chvíli nikam spěchat, a když už tedy spěchají, tak to nedávají natolik najevo, aby to bylo náhodnému pozorovateli poznat. Jediné, co občas udělá trochu vzruchu, je projíždějící tramvaj, jako právě v tuhle chvíli, kdy tramvaj číslo 9, která jede od Hlavního nádraží a míří na Sídliště Řepy si prosvištěla svým tempem zhruba kolem 20 km/h tady kolem nás a míří na zastávku Vodičkova, kde zas bude přísun nových cestujících, někteří vystoupí a každý si půjde tam, kam potřebuje.7
Stanislav Abrahám tímto dílem narážel na tehdy poměrně nový jev medializování banálních informací, kterého jsme svědky na sociálních sítích a „absenci obecnější reflexe hodnot, na základě kterých lze odůvodnit vznik nezanedbatelného množství obsahu naší nové (čím dál méně virtuální) reality“.8 S odstupem času a s příchodem nových generací uživatelů jsme si na to, jak sociální sítě fungují, zvykli a možná bychom si dnes Abrahámovo dílo s jejich fungováním ani nespojili. Faktem je, že dílo vyjevuje limity popisu, který klouže po povrchu, freneticky skáče z jednoho obrazu na druhý a pomíjí širší děj. Takovému popisu je přinejmenším obtížné po čase věnovat pozornost. Abrahámovu kompozici lze ale také vnímat jako zajímavý test schopnosti sportovních komentátorů popisovat jiné dění, než na které jsou zvyklí, a demonstruje to, jak důležitými schopnostmi jsou pro reportéra všímavost, pohotovost, důvtip a orientace na celek i detail. O tom, v čem tkví specifika rozhlasové sportovní žurnalistiky, jsem mluvil koncem roku 2023 se sportovním komentátorem Českého rozhlasu Františkem Kunou. Zmiňoval tehdy situaci, kdy byli pozváni, aby přímo na stadionu komentovali zápas nevidomým fanouškům, což, jak se ukázalo, nebylo příliš odlišné od jejich rozhlasové rutiny:
František Kuna: […] protože já když popisuju v rádiu, ten člověk je vlastně taky jako pro mě nevidomý, tudíž bych měl popisovat v podstatě všechno. Takže třeba jako u fotbalu. Barva kopaček. Jestli má někdo tetování. Jestli někdo vytáhl transparent za brankou. Popsat, co na něm je. Já nevím, nadávku, sprostý obrázek, tak to všechno nějakým způsobem popsat.
V životě nevidomých hraje popis klíčovou roli. Vedle toho, že pomáhá při orientaci, je také zásadní pro porozumění vizuálním konceptům a umožňuje tak nevidomým přístup k uměleckým dílům a ke kultuře, která by jim jinak zůstala skryta. Tomu, jak zrakově hendikepovaným popis pomáhá lépe chápat svět kolem sebe, se budeme podrobně věnovat ve 4. kapitole.
V letech 2012–2013 jsem se i já spolu s výtvarným umělcem a pedagogem Michalem Pěchoučkem rozhodl prověřovat schopnosti rozhlasových reportérů sérií miniatur pro projekt Českého rozhlasu Minutová hra. Byli jsme přímo inspirováni oněmi výše zmíněnými reportérskými zkouškami. Napsali jsme si k tomu tehdy následující text: „Tento minutový projekt se odehrává na konkrétním místě formou improvizace a reflektuje samotné médium rozhlasu. Děje se tak skrze ústřední role reprezentující rozhlas jako instituci – hlasatel a reportér. Hra je výsledkem jednoduchého zadání. Po formální stránce se jedná o popis, který chápeme jako základní rozhlasovou praktiku, dnes již na ústupu. Reportér je seznámen a konfrontován s uměleckým dílem, které během jedné minuty popíše a popřípadě subjektivně zhodnotí. Určenou časovou jednotku musí mluvčí beze zbytku využít.“
Prvním osloveným byl, nám už dobře známý, Tomáš Černý, se kterým jsme zašli do výstavních prostor Veletržního paláce a nechali jsme zcela na něm, která díla si pro popisování vybere.
Dalšími díly už byly vybrané plastiky ve veřejném prostoru. Ke spolupráci jsme pozvali tentokrát rozhlasové redaktory a hlasatele – Marii Polákovou a Vojtěcha Babku. Přišlo nám ale čestné otestovat si i naše vlastní schopnosti popsat pozorovaná díla, a proto jsme se popisu poslední plastiky ujali my sami.
Měl jsem za to, že se popis z rozhlasového vysílání začal vytrácet právě proto, že se původně čistě auditivní rozhlas začíná čím dál více podobat (horší) televizi, jak uvádím o několik řádků výše. Tomáš Černý nabízí ale ještě jinou perspektivu. Tím hlavním důvodem je dost možná všudypřítomný tlak na vysílací čas a také proměna mediální gramotnosti a vizuální zkušenosti posluchačstva.
Tomáš Černý: Dneska ten popis vlastně zdržuje. Ty si nemůžeš dovolit pustit se do popisu tak, jako to dělali reportéři ve třicátých letech, protože bys vlastně zdržoval. A je to částečně dané pocitem, že zdržuješ. Je to částečně vyvolané tím klišé, že to musí být všechno krátké. A já vždycky, když na to dojde, tak v posledních letech argumentuji těmi čtyřhodinovými podcasty, kdy ti lidé fakt nechtějí krátké věci. Nebo vždycky říkám: „Vy tady mluvíte o 2,5 minutách a koukáte se celou noc na seriál. A nevyberete si film, protože má jenom hodinu a půl. Vy chcete film, který má 13 hodin, a jste schopní ho zhlédnout najednou.“ Já vím, že to souvisí strašně moc s metodou a se stylem toho vyprávění, kdy samozřejmě ani v tom filmu, ani v tom seriálu dneska už nikdo nevypráví lineárně, protože vyprávět lineárně: „Byl jednou jeden princ za devaterými horami a devaterými řekami a ten žil a narodil se,“ to nikoho bavit nebude. Takže ty metody toho vyprávění jsou další velký vesmír, ale nicméně to souvisí i s tím, že publikum, které ten popis poslouchá, je daleko mediálně gramotnější, než bylo publikum ve třicátých, ale i třeba v šedesátých letech. A spoustu věcí člověk jako reportér dneska v rádiu popisovat nemusí, protože nejenže se může odkázat, ale vlastně se může spoléhat na velkou vizuální zkušenost toho publika. To znamená, nemusím popisovat, jak vypadá parník, a musím hledat způsoby, jak to udělat trošku jinak, aby se to jako rozhýbalo.
Tomáš Černý: Věcný popis ve smyslu: „Před námi je zeď vysoká 2 metry seskládaná z červených cihel, nahoře na té zdi je ostnatý drát, aby se znemožnilo překonání té zdi někomu, kdo by ji chtěl přelézt,“ je k ničemu. Když to takhle dneska udělám v reportáži, tak vlastně zaberu půl minuty úplně zbytečným popisem. A musím začít, a to já říkám vlastně všem lidem, kteří tuhle disciplínu chtějí nějak pochopit nebo respektive ji chtějí provozovat v současnosti: Musíte přemýšlet v situacích! To znamená, jestliže chci popsat, že přede mnou stojí dvoumetrová vysoká zeď z červených cihel, tak musím hrozně rychle ve své hlavě při té reportáži, pokud jsem si to nemohl promyslet dopředu, si říct, jakým způsobem se ocitnu v situaci, ve které ta zeď bude hrát nějakou roli. A vlastně jakoby mimoděk – ten popis v té moderní době, v té moderní reportáži – musíte pořád dělat trošku na zapřenou. Vy ho nesmíte úplně přiznat, protože pak to bude dlouhé, bude to zdržovat, bude to nuda, zastaví se děj. Vy potřebujete furt dopředu. To znamená, podle toho, v jaké budu situaci, podle toho, co točím – představme si, že točím reportáž o lidech, kteří lezou na komíny. Jsme v situaci, že nelegálně chceme vylézt na komín od starého pivovaru. Je tam taková zeď, jakou jsem popsal. Když to v té reportáži popíšu takhle, tak tím ztrácím vteřiny a je to zbytečné. Musím to vzít do hry ve chvíli, kdy prostě vím, že tu zeď budeme přelézat, tak já nepotřebuju říct: „Stojíme před zdí, která má 2 metry, bla, bla, bla.“ Ale půjdu nějakou takovou jako oklikou, abych byl v ději a současně zakryl ten popis. To znamená: „Tady bude potřeba přelézt tuhle dvoumetrovou zeď, ty červené cihly se trochu drolí. Hele, a bacha, neroztrhněte si kalhoty, až polezete přes ten ostnatý drát.“ Máte úplně stejný obraz, ale máte ho v ději, to znamená, že pro toho posluchače – já neumím říct, jestli výhradně dnešního, nebo jestli by to fungovalo i na posluchače ve třicátých letech – to bude fungovat. Protože on bude mít pocit, že se něco děje, že film běží dopředu, ale vy tam vlastně máte všechny ty atributy toho obrazu, který tam potřebujete dostat. Je to hrozně ošemetné v tom, že za prvé to od vás vyžaduje obrovskou slovní zásobu, vyžaduje to od vás vědomí, že to musíte převést do situace. A je to vlastně stejný mechanismus, jako když si uvědomíte, že musíte převést na stupně Celsia údaj, který je ve Fahrenheitech. To znamená, že musíte v hlavě pořád vlastně to, co vidíte a chcete dostat do té reportáže, prohánět tím vzorcem, který vám říká: „Musíš to jet přes situaci!“
V chudém pokojíku mého dětství knihy nebyly. Právě skončila válka, knih se vydávalo málo a nikdo na ně neměl pomyšlení. K sehnání nebyly ani ty nejobyčejnější a životně nezbytné věci. Ale měli jsme rádio. A rádio bylo všechno! Celý umělecký svět, nejenom hudbu, ale také literaturu, divadlo a umění, pohádky, všechno jsem vnímal ušima. Oči jsem nepotřeboval. Mohl jsem je zavřít a obrazy vznikaly ve vědomí. Představivost byla vybičována na maximum.9
Na tento citát malíře Viktora Pivovarova jsem narazil na jeho výstavě Moskevská gotika a ihned jsem pocítil jistou spřízněnost. Ne, že bych snad vyrůstal ve srovnatelných podmínkách, ale i pro mě byl rozhlas na venkově, kde jsme bydleli, tím nejdůležitějším kulturním kanálem a oproti televizi jsem si na něm cenil právě to, že mi nechává velký prostor pro doplňování mezer, imaginaci a domýšlení obsahů.10 Oblíbil jsem si proto poslech rozhlasových formátů, které mi to umožnovaly – zejména dramata, dokumenty, literární pásma apod. Asi nejvíc jsem se ale do svých představ ponořil při poslechu ne zcela obvyklého pořadu, v pátek 23. prosince 2011.
Jan Pokorný: Dobré dopoledne z chrámu svatého Víta. Opravdu. Čelo liturgického průvodu, který, jak už Tomáš říkal, vyšel na svou krátkou, ale důležitou trasu dřív, než bylo plánováno, prostě proto, že ten průvod je příliš dlouhý, před malým okamžikem dorazil sem do katedrály svatého Víta. Dnes v 9:30 čestná stráž přenesla rakev s ostatky bývalého prezidenta Československé a České republiky Václava Havla ze sousedního Vladislavského sálu přes třetí nádvoří a od půl desáté nebo od tři čtvrtě na deset je už rakev pokryta českou národní vlajkou na katafalku kousek od habsburské hrobky. A teď přicházejí první celebrující kněží a klaní se rakvi s ostatky prezidenta republiky Václava Havla. Jinak chrám svatého Víta se postupně zaplňuje smutečními hosty opravdu z celého světa. Viděli jsme sem přijíždět jako jednoho z prvních brazilského velvyslance. Před chvílí dorazila slovenská delegace vedená slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem a premiérkou Ivetou Radičovou. Přijela i vláda České republiky, ta přijela autobusem. Každý z ministrů vystoupil, přišel sem do chrámu svatého Víta na své místo a každý z nich měl v ruce jednu rudou růži.11
Zrovna jsem se chystal odjet z Prahy na venkov, kde jsem měl strávit Vánoční svátky. Balil jsem si věci a nemohl jsem u toho neposlouchat rozhlasový přenos celého pohřbu. Rádio jsem si pustil i po tom, co jsem sedl do auta a vydal se na cestu. Další zhruba hodinu a půl jsem byl sice za volantem, ale díky rádiu zároveň spolu se všemi duchem střídavě na Hradčanském náměstí nebo na královské oratoři v chrámu svatého Víta – podle toho, odkud se zrovna reportéři Českého rozhlasu hlásili.
Jan Pokorný: Hosté mají samozřejmě příslušný pietní, smuteční výraz, ale tady v katedrále je opravdu velké, velké chladno. Takže například brazilský velvyslanec, který přijel jenom v obleku, nevzal si kabát, tak asi se k němu nedostalo upozornění Pražského hradu, který vyzval hosty dnešního smutečního shromáždění, aby se řádně oblékli, protože ta katedrála se opravdu vytopit nedá, jediné místo, kde bude snad trochu teplo, tak bude to místo, kde je Česká filharmonie, která má pod sebou speciální červený koberec, který tam technici natahovali ještě včera večer a který je vyhřívaný, ale i tak filharmonici, kteří doprovodí smuteční mši, mají obavy, že tou změnou teploty od koberce jim také nemusejí ladit nástroje. Jinak ale dlužno dodat, že organizátoři toho smutečního shromáždění zatím všechno zvládají. Organizace klape na výbornou. My vracíme slovo zase Tomáši Pancířovi.
Tomáš Pancíř: Vracíš ho, Honzo, právě včas, protože v tuto chvíli vychází liturgický průvod odsud od Arcibiskupského paláce směrem do katedrály svatého Víta. V čele liturgického průvodu nesou kříž, dvě svíce a také kadidlo, které už provonělo vzduch tady na Hradčanském náměstí.12
Poprvé jsem přímo zažíval to, co jsem znal pouze zprostředkovaně. Nešlo si odmyslet souvislosti s pohřby osobností, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk (21. 9. 1937) nebo Karel Čapek (29. 12. 1938), jehož pohřeb se stal celonárodní manifestací proti nacistickému Německu. To stejné ostatně platí o druhém pohřbu Karla Hynka Máchy, 7. 5. 1939 na Vyšehradě. Všechny tyto události byly živě přenášeny tehdejším československým Radiojournalem a patří zároveň do zlatého fondu rozhlasové reportáže. Části jejich záznamů jsem znal právě z pořadů, které se věnovaly rozhlasovým archivům. Při poslechu živého přenosu státního pohřbu jsem ale prožíval jakousi celonárodní sounáležitost a hrdost, kterou dnes bohužel už často nedokážeme vnímat jindy a jinak než skrze úspěchy českých sportovců.
Jan Pokorný: Smuteční hosté v chrámu svatého Víta povstali. Zdá se, že čelo liturgického průvodu už vstupuje do katedrály svatého Víta, katedrálou zní rekviem Antonína Dvořáka. Připomínám, že hraje Česká filharmonie řízená Jiřím Bělohlávkem a zpívá sbor České filharmonie. My teď, Danieli, vidíme čelo toho liturgického průvodu. Co to znamená, co to symbolizuje?
Daniel Herman: Symbolizuje to nástup k liturgii. V čele průvodu je nesena kniha evangelií, to znamená součást bible, z které se bude předčítat, nese ji služebník oltáře, jáhen, člověk k této službě přímo pověřený. A v průvodu potom jdou biskupové českých a moravských diecézí.13
Po zhruba hodině a půl jízdy autem jsem dorazil do domu rodičů, kde byla puštěná televize. K mému údivu běžel v televizi ale úplně jiný pohřeb, než který jsem si představoval ve své mysli při poslechu rádia. Pohřeb, při jehož sledování jsem měl spíš nepříjemný voyeurský pocit než pocit účasti. Zkrátka odkrýval toho víc, než jsem v té chvíli potřeboval, a zároveň jsem se dozvídal mnohem méně, protože komentář k dění byl spíš sporadický. Něco obdobného se pak opakovalo i večer při sledování televizních Událostí.
Roman Pistorius: Státní pohřeb za účasti české elity i zahraničních státníků se konal v historických prostorách chrámu svatého Víta. Nejsilnější momenty, jak je zachytily kamery České televize, nepotřebují komentář.14
Tomáš Černý: Vždycky říkám: „Co udělá televize, když potřebuje něco ukázat? Civí. Co udělá reportér, když potřebuje něco ukázat? Přemýšlí.“ A to je dost velký rozdíl. A já jsem přesvědčený o tom, že jsou momenty, kdy rozhlasové podání svojí podstatou toho, že to není vidět, by pro vyznění té události byla větší služba pro určitý pocit piety, pro určitý pocit slavnostnosti, pro určitý pocit nějaké důstojnosti, než to televizní podání, protože to bylo snad v roce 2018, když v Afghánistánu zabili pět našich vojáků,15 načež ty ostatky byly přivezeny do republiky, přiletěly vládním speciálem, vysílala to ČT24 a mě hrozně mrzelo, že to nedáváme v rádiu. Nicméně ten okamžik, kvůli kterému to říkám a který mě hrozně rozčílil v té televizi – za prvé ta televize se nedostala do úplně výhodného postavení pro kamery, to znamená, snímala to, odkud to šlo, což znamenalo, že se vždycky dívala přes něco, trošku ten výhled byl napůl zakrytý něčím, což samo o sobě už nedodává té situaci atmosféru. Máte pocit, že se díváte ze staveniště na staveniště. Je to takové technické. To si myslím, že nepatří k tomu, když přivážejí do republiky ostatky hrdinů. Někdo by mohl říct, že je to přece realistický, naturalistický, syrový pohled na situaci. To je kapitola na úplně jinou úvahu, na úplně jinou přednášku, na úplně jiné věci, protože ano, samozřejmě, jistě je, ale na druhou stranu médium nikdy není syrové, to je prostě médium, to znamená, volba záběrů, rozmístění kamer, úhlu pohledu je už samo o sobě komentář. Už je to samo o sobě estetika. Dobře. A byl moment v tom televizním přenosu, kdy z toho letadla začaly na pásovém dopravníku vyjíždět ty schránky s ostatky těch vojáků. No prostě jak balíky. Takže to vyjíždělo z toho letadla jeden, druhý, třetí, pátý. Tam to někdo jako čapnul, na něco to položil a zase se to odvezlo. A já jsem na to koukal a říkal jsem si, co bych s tím dělal, kdybych to reportoval v rádiu, a uvědomil jsem si, jak obrovský by byl rozdíl pro to publikum, které konzumuje ten obsah, když to teda řeknu hodně technicky, když vidí v televizi, jak na pásovém dopravníku vyjíždí rakve z letadla. Celé to působí technicky, umouněně, nedůstojně. Jaký by to byl rozdíl, kdyby tam stál reportér, který by dobře voleným hlasem, výrazem, při správné hlasitosti řekl, že: „Právě teď ostatky pěti vojáků Armády České republiky zabitých v Afghánistánu opouštějí trup letadla.“ To je přece úplně jiná informace. Je to totéž, ale vyznívá to úplně jinak! A jsem si jistý tím, že kdyby se to rádio k tomu postavilo čelem a tuhle reportáž uspořádalo, tak vlastně pieta, důstojnost a všechno to, co k tomu patří, by bylo jako na daleko vyšší úrovni než při tom technokratickém televizním přenosu.
Jedním z nejkřiklavějších případů rozdílu vyznění mezi televizním a rozhlasovým vysíláním je nejspíš debata prezidentských kandidátů Kennedy – Nixon v USA v roce 1960, historicky první prezidentský duel přenášený televizí. Zatímco rozhlasoví posluchači považovali za vítěze duelu kandidáta republikánů Nixona (byl přesvědčivější a lépe formuloval myšlenky), televizní diváky oslnil skvěle vypadající Kennedy a neušlo jim naopak Nixonovo potící se čelo a brada, neoholená tvář a obecně poněkud nezdravý vzhled daný i tím, že krátce před debatou podstoupil operaci kolene. Nixon navíc ještě nedával pozor na to, jak se tváří v momentě, kdy zrovna nemluví a jeho pohled působil v těchto chvílích vyloženě podezřívavě. Pozdější republikánský senátor Bob Dole na to vzpomíná:
Bob Dole: Poslouchal jsem to v rádiu a myslel jsem si, že Nixon odvádí skvělou práci. Pak jsem druhý den ráno viděl televizní klipy a ten chlap, víte, byl nemocný. Nevypadal dobře. Kennedy byl mladý, výřečný a tak nějak ho setřel.16
Toto rozhlasové dílo si klade za cíl žádným zvukem obsaženým v tomto rozhlasovém díle nevyvolat v posluchači obrazovou představu.
Vše, co je obsaženo v tomto rozhlasovém díle, je zvuk.
Toto rozhlasové dílo nemůže obsahovat nic jiného než zvuk.
Vše ostatní obsažené v tomto rozhlasovém díle je pouze zdánlivé.17
V zajímavé opozici ke snaze vytvářet představy v posluchačově mysli stojí rozhlasová kompozice Jiřího Adámka Hra na uši, ve které se inspiroval písemnostmi z archivu brněnského teoretika, výtvarníka a básníka Jiřího Valocha. Jednou z režijních ambicí bylo i to, aby dílo žádné obrazové představy nevyvolávalo. Na otázku „Proč jste se rozhodl ve Hře na uši obrazové představy z mysli posluchačů vyloučit?“ Jiří Adámek odpovídá:
Jiří Adámek: Při poslechu mnoha rozhlasových her jsem měl dojem, že tvůrci příliš spoléhají na iluzivní vykreslování prostředí. Jako by největším mistrovstvím bylo vyvzdorovat si vnímání konkrétního prostoru. Cinkají skleničky, bouchají okna, jezdí auta, telefonuje se, vzrušeně se dýchá. Ve výsledku tak často vznikají hry, které se co nejvíce podobají divadelnímu dramatu, i když nemají obrazovou stránku k dispozici. Jenomže rozhlas nabízí především akustické pole, ohromující dobrodružství zvuku. A na to se podle mě často zapomíná.18
Jiří Adámek: Když si pustíte hudbu, tak ta funguje zcela autonomně, je jasné, že jde prostě o zvuk. Ale rozhlasové kompozice, pracující i s herectvím a slovem, mají v sobě zakódovanou onu absenci vizuální složky. Fascinuje mě třeba v této hře zmíněná nutnost neustále vyluzovat zvuky, protože příliš velká pauza působí podivně: zbude jenom svítící hifi věž nebo zapnutý počítač, ale po rozhlasovém díle najednou ani památky. Nebo ještě jiná věc: oproti divadlu, na které jsem zvyklý, si posluchač může nejen kdykoli přeladit stanici, ale podle chuti měnit hlasitost. A co je nejhorší, posluchač je před tvůrci skrytý. To je patrné v porovnání s divadlem, u kterého mají herci neustálou zpětnou vazbu. Takže mi nešlo o pranýřování konvencí, ale o fascinaci rozhlasem a vnímáním.19
V rádiu se můžeme setkat s oběma extrémy – s pořady, které obsahují mnoho prázdných míst a vyžadují aktivní interpretaci posluchače, i s těmi, které se vědomě snaží být explicitní. To samé platí i pro televizi. Když se ještě na chvíli vrátíme k televizním přenosům státních pohřbů, je dlužno podotknout, že problémem zdaleka nemusí být vždy to, že televize bez komentáře pouze civí. Může nastat pravý opak. Příkladem je přenos smuteční bohoslužby za jiného českého státníka, Karla Schwarzenberga. Při něm jsme se v televizi mohli setkat s komentářem, který působil nadbytečně a rušivě, jak v našem rozhovoru podotýká lingvista Tomáš Hoskovec.
Tomáš Hoskovec: Byl moment, kdy se zpíval gregoriánský chorál autenticky, což je docela vzácné. A přes ten zpěv komentátor četl český překlad latinského textu. Taková hanebnost, ohavnost, pitomost a nedomyšlenost ze strany televize. Fuj, fuj, fuj! Přece od čeho máme televizní titulky? To tam mohlo běžet na pásu a komentátor měl držet to hubu, protože, co má smysl, je předávání zpěvu!