Poněkud tlumenější nálada neblahého tušení zaznívá v obrazech Maria Sironiho, které vznikly těsně před druhou světovou válkou. Kontrastní světelné efekty a výběr barev je naplňují tajuplností, která připomíná expresionismus a surrealismus. Okna domu v zahradě zírají jako oči. Za domem plane bledě žluté světlo pod olověnou skvrnou oblohy vyvolávající dojem ustupující bouře. Žluté záblesky se chvějí i v listech topolů, které se tyčí v temnotě.1
Jednalo se o překlad článku z deníku New York Times, ve kterém autor, Souren Melikian, recenzoval tehdy nově otevřenou výstavu italské moderny v Estorickově sbírce v Londýně.2 Obraz, který zde Melikian velmi barvitě a plasticky popisuje, mě zaujal. Vlastně – zaujal mě hned dvakrát. Poprvé, když mi ho na základě poslechu vykreslila moje mysl. Podruhé, když jsem viděl jeho reprodukci a mohl jsem ji s mou představou porovnat.
Nebyly to stejné obrazy. Marně jsem na reprodukci hledal „náladu neblahého tušení“, „záblesky chvějících se listů“ a neviděl jsem na ní ani okna, která „zírají jako oči“ (v mé mysli skutečně zírala).
Není podstatné, zda byla chyba na mé straně, u recenzenta nebo někde úplně jinde. Podstatné je, že jsem od té chvíle začal být skutečně fascinován mezerou mezi slovy a obrazy, respektive způsobem, kterým se ji snažíme překonat. Tehdy jsem začal sbírat příklady, ve kterých se děje něco obdobného, a umisťovat je na dnes už nefunkční blog Popis obrazu. Šlo o úryvky televizních i rozhlasových recenzí, reportáží, rozhovorů či memoárů. Reflexe výtvarného umění v hudbě, ve filmech a v pop-kultuře obecně. Popisy jako slohové práce studentů základních škol i popisy coby umělecká díla sama o sobě. Na blog jsem ale zařazoval také úryvky vlastních nahrávek rozhovorů pořízených s umělci nebo návštěvníky výstav.
Nebyl jsem si tak úplně jistý, co je skutečně klíčem k výběru jednotlivých blogpostů. Postupoval jsem intuitivně a zaměřoval se na situace, ve kterých je spojení mezi popisem a popisovaným funkční, stejně jako na případy, kdy se mezera stává propastí a spojení kolabuje. Došlo mi, že popis je v různých formách a funkcích přítomný také v mých autorských pracích a začal jsem ho vědomě zapojovat i do nově vznikajících děl. Za nějaký čas a odkudsi zvenčí se zjevil termín, který větší část mého dosavadního zájmu na tomto poli shrnoval – ekfráze. Detailní obrazný popis, který svou přesvědčivostí vyvolává ve čtenářově či posluchačově mysli vizuální představy. Ty se pochopitelně mohou, ale také nemusejí, krýt s popisovaným objektem.
Jak si později ukážeme, ekfráze je velmi starý termín. Ve starověku byla v podstatě jednou z mála forem reprodukce viděného. Možná se ptáte, jaký smysl má zabývat se popisem dnes, ve světě, který je do detailu a z různých perspektiv dokonale popsán? Pro koho něco popisovat a proč, když si všechno můžeme ukázat? Vybavuji si pasáž z knihy Jana Němce Možnosti milostného románu. V kapitole „Předvedený svět“ se její hlavní postava, spisovatel zmítaný tvůrčí krizí, ptá dost podobně:
Co je tu vlastně ještě neznámého? Sedím na lavičce, na které jsem na Tebe vždy čekal, a snažím se zatím najít něco, o čem bych mohl hovořit jen já. Je mi příjemné, jak mi na tvář dopadá slunce, ale počasí to není, počasí odpovídá předpovědi a meteorologickým modelům, takže není nutné ho popisovat. Lidé křižují náměstí všemi směry, to náměstí, které bych mohl zachytit, ale ono už zachycené je, v katastrálních mapách, na snímcích, na kamerách, a dokonce v proměnách času. Mohl bych popsat fasády okolních domů, ale existují k nim vizualizace, architektonické plány a spousta technických výkresů s inženýrskými sítěmi. Přímo přede mnou je kašna s verši Jana Skácela, dalo by se citovat, ba recitovat, ale ty verše už jsou v jiných knihách. Za mými zády štěká pes, kterého tam někdo na chvíli uvázal, kus přírody, řeklo by se, jen za poslední rok na světě vzniklo asi šest set dizertací o psech a bylo publikováno zhruba pět tisíc odborných článků. O dítě u kašny radši ani nemluvit – jeho roztomilá tvářička je ve skutečnosti bojištěm expertů, pediatrů, vývojových psychologů, pedagogů, dietologů, právníků a edukačních poradců, kteří své vědění do těla dítěte propisují přes průklepáky rodičů.
A to všechno je jen ten starý svět, materiální korpus, pařez, který nedávno obrostl digitálním lišejníkem. Mohl bych hovořit o lidech, jistě, ale každý druhý má v kapse chytrý telefon, který o něm vypovídá ažaž, odesílá svou přesnou polohu do několika aplikací současně a ty jí dle algoritmů párují s jinými informacemi, například s volnočasovými aktivitami a sexuálními preferencemi klientů téže seznamovací platformy. O každém člověku existuje neuvěřitelné množství dat, k nimž nemá přístup, v lepším případě pouze vágně svolil s jejich shromažďováním a zpracováním, které už vůbec vágní není. Je to frenezie popisu, všude kolem samé binární kódy, indexované skripty a algoritmy v plné práci, ne jako ta parta dělníků opodál, kteří se jen tak opírají o lopaty a rozhlížejí se po holkách.3
Proč se tedy dnes vůbec zaobírat popisem, ba co hůř – popisem uměleckého díla? Na to se pokusím v následujících kapitolách a expozicích najít odpověď. Pomáhat mi v tom bude rozhlasový reportér, lingvista, kunsthistorička, studentky a studenti, umělkyně a umělci, kolegyně a kolegové, psychoterapeut, AI expert, kulturolog a další lidé, se kterými o roli popisu v jejich životech a praxích mluvím nebo s nimiž popis přímo provozujeme.