Na závěr bychom rádi zmínili tři nejzásadnější poznatky, které jsou podle našeho názoru snadno aplikovatelné na širší současnou inscenační tvorbu.
Z dramaturgického hlediska je to jistě přístup k původnímu námětu. Volné zacházení s původní předlohou, kterou barokní lidové divadlo rozšiřovalo o množství podnětů ze soudobého venkovského života a jeho problémů, může být inspirativním postupem pro současné adaptace známých příběhů i významných dramatických děl divadelní historie. Nemůžeme opomenout, že se současným divadelním světem šíří tendence k úpravám klasických dramat (jde například o Cyrana z Bergeracu Martina Crimpa, Yermu Simona Stona nebo Racka Anyi Reiss). Pro rozvoj tohoto směru i v českém divadelním prostředí může sloužit lidová tvorba jako velká inspirace. Přestože jsme zmiňovali velmi volné nakládání s původním námětem, barokní lidové hry si zachovávají velkou věrnost původnímu smyslu a poslání originálního příběhu. Přestože v zaznamenaných textech najdeme řadu odboček a podtémat reagujících na dobovou společenskou situaci, tematické jádro zůstává věrné původnímu významu. I my jsme se v obou zkoumaných inscenačních tvarech o tento přístup pokoušeli a ukázal se vhodným vnitřním pojivem námětu a formy.
Z režijního hlediska je jistě významná tolik opakovaná metaforičnost a náznakovost. Je to postup, který se vyskytuje i v současné inscenační tradici. Tento směr dnes tvoří alternativu k iluzivnímu divadlu. Proto může dnes být obtížnější s tímto principem pracovat než v době 18. století. Tato jednoduchost a elegance proměny divadelního znaku nicméně tvoří významný vývojový směr začínající již ve 20. století, který pokračuje i dnes. A právě možnost inspirace prostředky naší folklorní divadelní tradice může být mnohými současnými tvůrci pro svou historičnost přehlížena.
Třetí princip, který bychom rádi vyzdvihli, je komunitnost barokního lidového divadla. Společná provázanost mezi obecenstvem a inscenátory tvoří jádro této tvorby a uvažování o ní v kontextu dnešního divadla je důležité. Přesto jde o kontext jiný, protože provázanou společnost již v případě divadelní produkce většinou neurčuje primárně místo. Proto se musí divadla pokoušet o vytvoření této komunity alespoň uměle. Vytváření vzájemné propojenosti mezi tvůrci a diváky se ukázalo být u námi zkoumaných inscenací obrovskou výhodou. Publikum, které tvůrčí tým a herce znalo nebo které chodilo na tento projekt opakovaně, reagovalo mnohem lépe a přijímalo specifické prostředky snáze než divák náhodný. Budování vlastní divácké komunity je důležitým aspektem každého uměleckého uskupení, ať už budeme mluvit o ochotnickém spolku, nebo o profesionálním divadle. Barokní sousedské divadlo může být krásným důkazem tohoto tvrzení. Proto se nemá smysl zabývat lidovou divadelní tvorbou jen v kontextu uměleckém, ale spíše ji nahlížet jako širší společenský jev.