PROSTOROVÉ ŘEŠENÍ

Zastavme se také chvíli u práce s prostorem. Vzhledem k šířce fenoménu, který označujeme českým lidovým divadlem, je právě prostor nejkomplikovanější pro zobecnění do principu. Na jedné straně najdeme minimalistické inscenační tvary pochůzkového divadla, které se hrálo ve světnici, jako je například Štěpánem Dvořákem popsaná Hra o svaté Dorotě z Milevska (Bogatyrev 1940). Na druhé straně velkolepé hry s velkým počtem herců, pro která se stavěla na volném prostranství jeviště s jednoduchými dekoracemi nebo oponami, např. vánoční hra Bozkovská (Černý 1968). A mezi těmito dvěma přístupy najdeme ještě množství dalších variací, jako bylo hraní před stavením, později v selských dvorech byla stavěna jednoduchá jeviště, hrálo se na návsi nebo před kostelem, kde zase scénografii tvořila zejména pevná architektura v okolí. Pro nás je ale zásadní, že i přes různorodý přístup k hracímu prostoru si lidové divadlo zachovává tendenci k pouhé výrazové náznakovosti. Zejména je to patrné u pochůzkových her hraných v malých místnostech vesnických chalup, ale i velké a nákladné produkce jednotlivá místa pouze naznačují jednoduchými prostředky. 

Během tvorby zkoumaných inscenací jsme se začali zabývat prací se specifickým prostorem katedrály a jejího okolí. Našim cílem bylo její architektonické prvky (vyvýšená místa, zábradlí, schody, sloupy, sochy, …) co nejlépe zapojit do jednotlivých situací tak, aby se staly neodmyslitelnou součástí scénografie dané scény a byly svojí vizuální stránkou natolik signifikantní, aby se nemusely doplňovat o žádné další popisné časti, jako tomu bylo u barokního dvorského divadla. Místo složité mašinérie zde měla tuto úlohu zastávat pouze slova postavy vypravěče, která na začátku každé scény měla pojmenovat prostředí, ve kterém se nacházíme, a tím probudit v divákovi jeho představivost. Divák si měl za pomoci popisu místa a času, náznakové scénografie a rozmístění herců v prostoru dotvořit ve své mysli finální vizuální obraz, podobně jako tomu bylo u sousedského divadla.

 

Ukázat si to můžeme na porovnání replik ze Hry o svatém Janu Nepomuckém (Kalista, 1942) a ze scénářů Truchlivé veselohry o světci Petru a Actus Petri:

 

Král: Vemte Jana, vemte spěšně,
dokudž ještě mluví směšně,
vrzte jej do vězení,
kde žádného světla není!
Tam jej palte, bijte, trapte,
do poslední krve krapte!

(Hra o svatém Janu Nepomuckém. Kalista, 1942, str. 126)

Opovědník: Zastavení páté!
Jak Kristus a Petr po vodě chodili.

I došel Kristus s učedníky
znovu ke Galilejskému jezeru
do města jménem Betsaida,
kde lidem kázal a zázraky činil.
Tam přikázal svým učedníkům,
aby na loď nastoupili
a na břeh druhý přepluli,
zatímco on se pomodlí.
Jak přál si, tak učinili.
V noci však velká bouře nastala.

Petr: Nenechme se zastavit! Musíme plout, jak přikázal nám Pán.

Ondřej: Petře! Vítr vane proti nám! Jakýkoliv břeh v nedohlednu! A proti vlnám nic nezmůžeme!

(Páté zastavení v Truchlivé veselohře o světci Petru, viz přiložený scénář v materiálech k projektu)

Evangelista Lukáš: V té době napadali některé z těch, kdo patřili k církvi, a rozhodli se zatknout i Petra. Když se ho zmocnili, dali ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho pak chtěli předvést k veřejnému slyšení.

Ježíš: Ale že sis, Petře, našel pěkný bydlení… To se musí nechat.

Petr: Pane!

Ježíš: Chtělo by to trochu víc barvy. Je to tady takový… studený.

Petr: Pane, zatkli mě. Vidíš? Za to, že jsem šířil tvoje učení. Jseš na mě pyšnej?

Ježíš: Jo, jo. Já vím. Nepřemýšlel jsi o něčem trochu větším? Mám tady z toho trochu skličující dojem.

(Třetí zastavení v Actus Petri, viz přiložený scénář v materiálech k projektu)

Stejně jako v lidových hrách, ve kterých prostředí a jeho atmosféru vytváří pro diváka spíš verbální popis než vizuální obraz, jsme se i my pokoušeli vytvářet dramatická prostředí zejména slovním komentářem postav. Divák si tedy sám přetvářel běžně známá místa v okolí katedrály sv. Petra a Pavla na dramatické prostory.

Nadstavbou tohoto základního využití architektury jako scénografie inscenace bylo, že specifická poetika daných míst podpořila atmosféru biblického představení, která by se v případě inscenování v kamenném divadle musela složitě vytvářet všemi možnými scénografickými prostředky, a i tak by nikdy nenabyla takové dokonalosti jako v reálném sakrálním prostoru. 

Zásadním problémem inscenování ve venkovním prostředí, které nebylo od počátku jeho konstruování uzpůsobeno umělecké produkci, je viditelnost. Podobný problém řešilo i lidové divadlo při větších produkcích v exteriéru. Jedním z možností, jak tuto překážku vyřešit, bylo kromě budování nového vyvýšeného jeviště také využití přirozené nerovnosti terénu, jako byly různé svahy (ať už sloužily pro vyvýšení herecké akce, nebo naopak tvořily pro diváky přírodní elevaci hlediště, podobně jako tomu bylo u starověkých řeckých divadel), ale také vyšších objektů vyskytujících se v okolí, na něž mohl herec vylézt (kameny, stromy, stoly, lavice, zídky apod.).

Historickými řešeními, ale i principy popsanými v knize Petera Scherhaufera Takzvané pouliční divadlo (Scherhaufer 2002) a vlastními zkušenostmi jsme se řídili při výběru a následném zkoušení inscenace Truchlivá veselohra o světci Petru ve specifickém prostoru Petrova. Většinu scén jsme se snažili situovat do vyvýšeného prostoru, který byl ohraničený obrubníkem, zábradlím nebo jiným typem determinační čáry oddělující hrací prostor od diváckého. Pokud nebylo možné hrát na vyvýšeném místě, snažili jsme se zvolit široký prostor, aby se v něm diváci mohli co nejvíce rozprostřít, a zanikly tak zadní řady, kde je špatná viditelnost. Pokud jsme měli obavy ohledně viditelnosti některých důležitých akcí nebo postav (například ležícího pacholka na lavičce), doplnili jsme je do textu Opovědníka, aby zadní řady nepřehlédly žádný důležitý moment, který by narušil jejich zážitek z divadla.

Nejlepší viditelnost byla u desáté scény, kdy bylo v prostoru zahrad možné pracovat s několika úrovněmi různě vysokých zídek, na kterých se simultánně odehrávalo několik akcí režijně záměrně postavených podle důležitosti od zásadní scény v předním plánu v nejnižší výškové úrovni, po třetí plán v nejvyšší a zároveň nejvzdálenější úrovni, přičemž diváci stáli pod zídkami a mohli zdálky sledovat několik simultánních akcí nad sebou.

Ovšem i tak jsme narazili na komplikace, které omezovaly výhled divákům, nebo dokonce zasahovaly do samotné herecké akce, a to především vzhledem k snaze o co největší architektonické zapojení prostoru do inscenace. Jedním ze vzniklých problémů byla u tří výstupů úplná nebo částečná absence zadní stěny: V úvodní scéně vycházeli náhodní kolemjdoucí po schodech, a tím vstoupili do probíhající situace. Totéž se stalo u čtvrté scény, kdy návštěvníci věže vycházeli východem, o kterém jsme se zapomněli informovat, a tím nám narušovali probíhající hereckou akci. A naposledy u osmé scény, kdy kolemjdoucí scházeli po schodech dolů, a tím rušili obraz poslední večeře Páně.

Proto jsme se rozhodli po reflexi vzniklých problémů práce s prostorem u první inscenace do určité míry omezit u následujícího Actus Petri využívání architektonických prvků a přírodní scenérie, abychom docílili co nejlepších podmínek pro sledování představení. Většina scén se tak odehrávala ve velkém prostoru, nejlépe i na vyvýšeném místě, aby všichni diváci měli dostatečný a přehledný prostor ke sledování.

Jediné možné problematické místo s prostorovým omezením bylo u třetí scény vězení odehrávající se před schody, kde bylo omezení záměrně zvoleno, ale po loňské zkušenosti jsme se zde snažili co nejvíce eliminovat všechy problémy s tím spojené.