Z hlediska dnešního divadla jistě stojí za pozornost dramaturgická práce s námětem. V dochovaných zápisech textů inscenací lidového divadla můžeme sledovat pozoruhodný přístup k nakládání s předlohou, zejména pokud se zaměříme na hry zpracovávající biblické příběhy. I když v textech můžeme sledovat zachování základní dějové linky, hry jsou často přiblíženy dobovému, lokálnímu a společenskému kontextu. Například v Rakovnické vánoční hře (Hrabák 1951) ustupuje narativ o narození Ježíše Krista do pozadí. Patrné je to už na faktu, že se v textu nevyskytují postavy Svaté rodiny. Proporčně nejdelší pasáž této hry zabírá rozhovor trojice pastýřů – Pindara, Tityra a Corydona – o problémech pastýřského života, které se blíží víc českému prostředí 17. století než biblickému Betlému. I přestože je s příběhem nakládáno velmi volně, zachovává si hlavní myšlenka stále teologický ráz: spor mezi pastýři a třemi králi o to, komu patří nově narozený spasitel (zda bohatým nebo chudým), končí rozřešením, že se Kristus narodil pro všechny. Centrální teologická a etická pointa je zachována v duchu barokního katolického světořádu, který je ovšem ukazován na reáliích bližších českým venkovanům. Ačkoliv všechny hry nenakládají s předlohou tak volně jako v případě Rakovnické vánoční hry, která se vyprávění centrálního vánočního příběhu v podstatě vyhýbá, liturgická dějová linka bývá rozšířena o scény ze současného venkovského života, které mohou hlavní děj tematicky podporovat, ale také sloužit jako komické rozšíření. Právě v tom je patrný silný vliv středověkého liturgického divadla, které si i přes výraznou proměnu divadelní kultury zachovává svůj výrazný vliv na barokní lidové divadlo.
Stěžejní předlohou pro scénář Truchlivé veselohry o světci Petru se stal Nový zákon, zejména pak jednotlivá Evangelia. Při psaní těchto biblických pasáží jsme se inspirovali kompilací textů podkrkonošských lidových pašijových her pod názvem Komedie o umučení a slavném vzkříšení pána a spasitele našeho Ježíše Krista (Kopecký 1965). V duchu dramaturgie lidových her jsme tyto liturgické scény chtěli rozšířit o scény vycházející z lidového života, jak připomíná i nejstarší dochované české drama Mastičkář (Krčma, Tusar 1920). Zásadním zdrojem námětů se nám stala kniha folklorních příběhů sesbíraných Boženou Němcovou Deset pohádek o svatém Petrovi (Němcová 1902), ve kterých putuje svatý Petr s Kristem českou krajinou a na příbězích vycházejících ze scén z venkovského života jsou rozvíjena teologicko-etická poučení. Z deseti vyprávění jsme pro naši inscenaci zvolili tři: o svatém Petrovi na tesařově svatbě, o svatém Petrovi a husopasce a o líném pacholkovi a pracovité děvečce. Při prohledávání materiálů jsme narazili na to, že jde o příběhy, které nejsou ojediněle zachycené pouze ve sbírce Boženy Němcové. Například příběh o líném pacholkovi byl zpracován Hansem Sachsem jako jeden z jeho tzv. šprýmů pod názvem Svatý Petr s Pánem a líným pacholkem (Sachs 1927). Námět Petra s husopaskou zpracoval také Antonín Klášterský ve své sbírce Živé stíny (Klášterský 1895), jehož verše jsme využili v písni „Ježíš kráčí s dívkou do vsi“ právě po výstupu s husopaskou.
Při vzniku textu inscenace Actus Petri jsme chtěli navázat na princip práce lidového divadla s historickým příběhem, ke kterému přistupovalo značně anachronicky. Oproti Truchlivé veselohře o světci Petru, která biblický námět rozšiřovala o prvky z doby 18. a 19. století, u Actus Petri jsme chtěli tento dílčí časový přesun učinit do naší současnosti, a tím využít dramaturgický postup barokního lidového divadla bez jeho nutné vnějškové nápodoby. Proto jsme se rozhodli kromě studia biblických zdrojů (zejména „Skutků apoštolů“ a „Petrových dopisů“ v překladu Bible z 21. století) a legend o svatém Petrovi také pro zjišťování, jakým způsobem se zpracovávalo pašijové téma v moderní dramatické tvorbě. Zejména nám pro studium posloužila hra Terrence McNallyho Corpus Christi (McNally 2014) a muzikál Andrew Lloyda Webbera s libretem Tima Rice Jesus Christ Superstar. Oproti úpravám lidového divadla, které původní příběh rozšiřovalo o vedlejší epizody ze soudobého venkovského života, ve dvou zmíněných převyprávěních velikonočního příběhu najdeme spíš rekontextualizaci a prohloubení psychologie a vztahů mezi postavami.
Tento směr uvažování jsme se rozhodli zapracovat také do scénáře Actus Petri. Chtěli jsme postavu svatého Petra přiblížit dnešnímu divákovi, sejmout ho z piedestalu a zaměřit se na jeho lidství. Dílčí biblické příhody popisující Petrovu činnost šíření víry po nanebevstoupení Krista ze „Skutků apoštolů“ se totiž samotnou postavou Petra příliš nezabývají. Vlastně se o něm mnoho nedozvíme. Ve „Skutcích apoštolů“ se dočteme zejména o jednotlivých zázracích a o tom, jak šíří učení Ježíše Krista. Ale tento text obsahuje i problematické příhody (zejména příběh o zázračné smrti Ananiáše a Zafiry), se kterými se vypořádává církev dodnes (jak dokazují různé výklady, co má být vlastně sdělením těchto příběhů). Nápomocná nám byla rešerše materiálů z minulého roku, ve kterých byl svatý Petr zobrazován jako chybující člověk, příliš horlivý, až pyšný učedník Krista, který se často mýlí, ale i přesto je mu nakonec odpuštěno. A to se pro nás stalo hlavním obloukem příběhu. V našem textu sledujeme cestu Petra na vrchol církevní hierarchie, kdy cestou činí spoustu zázraků, až zpychne, aby ho následně potkal náraz a opětovné nalezení pokory. Pro tento rámec se pro nás staly klíčové scény, ve kterých Petr rozmlouvá s Ježíšem jako se svým svědomím, vyšším etickým principem, které navazují na liturgické obrazy se setkáním s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání, kdy Ježíš Petrovi odpouští zapření a posílá ho šířit křesťanství, a setkání z Říma prchajícího Petra s Ježíšem, kterému Petr položí slavnou otázku: „Quo vadis, Domine?“
Zatímco scénář pro Truchlivou veselohru o světci Petru vznikal více kompilací a úpravou již existujících historických textů vycházejících z historické lidové tvorby nebo se na ni odkazující, text Actus Petri vznikal výrazněji jako původní současný dramatický text. Projevilo se to ve výraznějších narážkách na současnou společnost a kulturu. I přesto jde o text, který stále následuje některé výstavbové principy barokního lidového divadla. Situace vycházející ze známé klasické předlohy (v tomto případě z Nového zákona) jsou rozšiřovány o problémy doby vzniku divadelního tvaru. Zároveň jde o sérii oddělených epizod, které propojuje vypravěč, Opovědník, s epickým odstupem od zobrazovaného příběhu. Kromě této variace na vstupy Opovědníka text člení také jednoduchá hudební čísla komentující a významově rozšiřující viděné scény.
Můžeme se podívat na textovou ukázku scén z obou inscenací, abychom si lépe mohli porovnat odlišnost přístupu k materiálu: