Při objevování jednoduché práce s efekty po vzoru lidového divadla jsme se dostali k otázce jejich vnímání současným a historickým divákem. Například v inscenaci Truchlivá veselohra o světci Petru jsme se pokoušeli rekonstruovat lidovou verzi efektu znázorňujícího rozbouřené moře. Zatímco u dvorského divadla se používal rotační válec s pomalovaným plátem podpořený zvukovými efekty tvořenými divadelními stroji, u lidového divadla se mohly používat místo válce jednoduše látky rozvlněné herci za doprovodu bubnu.
Dnes většina těchto náznakových prvků působí naivně a ve výsledných tvarech komicky. Jak tyto prostředky ale vnímal soudobý venkovský divák barokního lidového divadla? Byl mnohem otevřenější konvenci, ve které byly jednoduché náznaky samozřejmou součástí divadelního jazyka, a proto je přijímal jako přirozený výrazový prostředek divadla? Nebo i pro něho šlo o naivní obrazy s komickým potenciálem? Ať už se divácká recepce jednoduchých náznakových efektů proměnila, nebo zůstala stejná, pokud je tento princip v inscenaci využit, musí inscenátoři počítat s tím, že v divákovi může vyvolat původně nezamýšlené reakce.