Zastavme se také chvíli u práce s prostorem. Vzhledem k šířce fenoménu, který označujeme „českým lidovým divadlem“, je právě prostor nejkomplikovanější pro zobecnění do principu. Na jedné straně najdeme minimalistické inscenační tvary pochůzkového divadla, které se hrálo ve světnici, jako je například Štěpánem Dvořákem popsaná Hra o svaté Dorotě z Milevska (Bogatyrev 1940). Na druhé straně velkolepé hry s velkým počtem herců, pro která se stavěla na volném prostranství jeviště s jednoduchými dekoracemi nebo oponami, např. vánoční hra Bozkovská (Černý 1968). A mezi těmito dvěma přístupy najdeme ještě množství dalších variací, jako bylo hraní před stavením, později v selských dvorech byla stavěna jednoduchá jeviště, hrálo se na návsi nebo před kostelem, kde zase scénografii tvořila zejména pevná architektura v okolí. Pro nás je ale zásadní, že i přes různorodý přístup k hracímu prostoru si lidové divadlo zachovává tendenci k pouhé výrazové náznakovosti. Zejména je to patrné u pochůzkových her hraných v malých místnostech vesnických chalup, ale i velké a nákladné produkce jednotlivá místa pouze naznačují jednoduchými prostředky.
Zásadním problémem inscenování ve venkovním prostředí, které nebylo od počátku jeho konstruování uzpůsobeno umělecké produkci, je viditelnost. Podobný problém řešilo i lidové divadlo při větších produkcích v exteriéru. Jedním z možností, jak tuto překážku vyřešit, bylo kromě budování nového vyvýšeného jeviště také využití přirozené nerovnosti terénu, jako byly různé svahy (ať už sloužily pro vyvýšení herecké akce, nebo naopak tvořily pro diváky přírodní elevaci hlediště, podobně jako tomu bylo u starověkých řeckých divadel), ale také vyšších objektů vyskytujících se v okolí, na něž mohl herec vylézt (kameny, stromy, stoly, lavice, zídky apod.).
Historickými řešeními, ale i principy popsanými v knize Petera Scherhaufera Takzvané pouliční divadlo (Scherhaufer 2002) a vlastními zkušenostmi jsme se řídili při výběru a následném zkoušení inscenace Truchlivá veselohra o světci Petru ve specifickém prostoru Petrova. Většinu scén jsme se snažili situovat do vyvýšeného prostoru, který byl ohraničený obrubníkem, zábradlím nebo jiným typem determinační čáry oddělující hrací prostor od diváckého. Pokud nebylo možné hrát na vyvýšeném místě, snažili jsme se zvolit široký prostor, aby se v něm diváci mohli co nejvíce rozprostřít, a zanikly tak zadní řady, kde je špatná viditelnost. Pokud jsme měli obavy ohledně viditelnosti některých důležitých akcí nebo postav (například ležícího pacholka na lavičce), doplnili jsme je do textu Opovědníka, aby zadní řady nepřehlédly žádný důležitý moment, který by narušil jejich zážitek z divadla.
