II.

O SNÍMÁNÍ

Pro náš výzkum jsem zvolila standardní učebnu na FAMU, kterou jsem upravila tak, aby vyhovovala specifickým potřebám konstelací. Vybrala jsem neutrální prostředí k eliminaci rizika stylizace nebo scénografických zásahů, které by mohly zkreslit obraz procesu prostřednictvím filmového média. Bylo jen nutné zajistit dostatek prostoru pro formaci kruhu z židlí, na nichž na začátku každé konstelace všichni participanti sedí, minimální prostor pro pohyb kameramana mimo tento kruh a místo pro kameru na stativu a zvukařku s mikrofony. 

Pro dokumentární natáčení běžně využívaná kamera Sony FS7 „z ruky“ se zoomovacím objektivem

Kameraman a dokumentarista Jan Šípek měl za úkol zůstat mimo kruh, do konstelace nijak nezasahovat, aby neovlivňoval tzv. konstelační pole. Byl to tedy on, kdo činil režijní rozhodnutí, co a jak natáčet. Zvolila jsem právě Jana Šípka kvůli jeho zkušenostem s dokumentární režií a mohla jsem po předchozí domluvě, na co se ve snímání zaměřit, režii přímo na místě předat jemu. Díky rozhodnutí rezignovat na roli režisérky jsem získala možnost zapojit se jako účastnice konstelací. Moje bezprostřední zkušenost s procesem byla nezbytná pro mé následné reflektivní rozhodování ve střižně.

Pro Jana představovala tato situace obzvláště náročnou výzvu, protože často probíhalo několik paralelních dějů, navíc často vyjadřovaných neverbálně. Používání kamery „z ruky“ se zoomovacím objektivem navíc komplikovalo snímání větších detailů. Tato omezení jsme vnímali analogicky k výzvám, kterým čelíme při dokumentárním natáčení, když režisér, protagonisté či samotná situace ustanoví hranice, do kterých filmový štáb nemůže vstoupit. 

Kamera GoPro Max 360 připevněná ke stropu uprostřed místnosti, zaznamenávající děj z „ptačího pohledu“

Inspirací pro tento druh záběru je literatura o systemických konstelacích. V té jsou často používány nákresy zobrazující pohyby zástupců v systému a jejich vzájemné reakce. Jsou i autoři, kteří zakreslují postavy jen jako body, k nimž dokreslují linie pohybu. Tato kamera měla za cíl tyto pohyby zachytit. Chtěla jsem zjistit, zda může ve filmové podobě tento typ záběru nabídnout „filmovou“ alternativu nákresům.

Statická kamera na stativu Sony FS7 s širokým objektivem, umístěná v rohu místnosti v nadhledu

Toto snímání jsme zvolila pro jeho schopnost zachytit široké spektrum dění a zorientovat diváka v prostoru. Tato kamera může sloužit ve střižně jako doplňek kamery „z ruky“, ale my jsme ve střižně také ověřovaly, za jakých podmínek může statická kamera sloužit jako samostatný nástroj i v nepřítomnosti kameramana.

V dokumentárním natáčení, obzvláště v situacích, kde může být přítomnost štábu invazivní, může dojít i k režijnímu rozhodnutí, že se kamera „postaví na stativ“. Co za možnosti a omezení přináší, pokud je k dispozici pouze jedna kamera a děj před ní je nejistý?

Zvukový záznam

Zvukařka Eliška Blauberová se rozhodla zvuk snímat ze dvou ledvinových mikrofonů, které na stativech rozmístila do protilehlých bodů v místnosti. Výzvou byla práce s mikroporty, které bylo nutné v každé konstelaci dát všem zástupcům, včetně zadavatele či zadavatelky konstelace a facilitátora – Jana Bílého (který jako jediný měl mikroport po celou dobu workshopu). 

Eliška musela vyřešit problém spojený s běžným postupem systemických konstelací. Ve chvíli, kdy dojde k vytvoření zakázky mezi facilitátorem a zadávajícím, dochází k oslovování zástupců, kteří jsou běžně hned rozestavováni do prostoru. Nebylo tedy možné vybavit portem všechny, měla pro tuto skupinu jen šest mikroportů a možných zástupců před vybíráním v kruhu bylo patnáct. Jan Bílý tedy nastavil pravidlo, že po vybrání zástupců vznikla jejich „řada“, kde jim zvukařka připnula mikroport a zadavatel či zadavatelka konstelace je stavěla do prostoru až poté. Ukázalo se, že to na průběh konstelace nemělo negativní vliv. Eliška nebyla v záběru vidět, během konstelací seděla schovaná za katedrou s nahrávacím zařízením.